„Chtěl bych vás malovat,“ nadhodil jsem nesměle. Usmála se a začervenala, jako bych jí udělal lechtivý návrh.
„Ale ne jako obvykle,“ zareagoval jsem hbitě, „...jinak. S jinými barvami, s jinou atmosférou. Nejen vaše tělo, ale i duši.“
Stále se nepatrně usmívala a po očku si mě prohlížela. Vzala do dlaně berušku a chvíli na ni zaujatě hleděla. Pak dlaň pozvedla do výše a beruška uletěla.
„Jak byste namaloval mojí duši?“, zeptala se líbezným hlasem, pro který bych jí snesl i modré z nebe.
„Neumím to říci slovy, teprve až bych držel v ruce štětec a před sebou měl plátno, vyjádřil bych se.“ Doufal jsem, že svolí a já k ní budu mít zase blíže.
„A jaké byste používal barvy?“ Obvykle jsem neměl rád, když se někdo vyptával na moje budoucí obrazy, ale od ní mi to přišlo jako roztomilá zvídavost o mou práci.
„Světlejší než slunce, tmavší než tma, průzračnější než voda, tajemnější než jeskyně, teplejší než léto a chladnější než zima,“ odpověděl jsem.
Lehla si do trávy, hrála si s kopretinou, přivřela své modré oči před dotírajícím sluncem, ale její tvář jakoby najednou posmutněla.
„Takové barvy si nezasloužím...,“ už jsem jí chtěl začít přesvědčovat o opaku, protože pohled na její smutnou tvář mi drásal srdce, ale včas jsem se zastavil.
„Žijeme v tomto světě a barvy které myslíte tu nejsou.“ Chvíli jsem přemýšlel nad odpovědí, chtěl jsem ji utěšit a zároveň ji znovu přivést k úsměvu.
„Možná ne, ale mohu se o to alespoň pokusit...“ přisedl jsem si k ní a něžně jí chytl za ruku, „...a když se mi to nepovede, můžete mi dovolit alespoň nahlédnout do svého světa, kde tyto barvy zaručeně jsou.“ Pohlédla na mě plna očekávání.
„Ano?“ „Jistě.“
Najednou jakoby se do ní vlila nová krev. Rychle vstala, políbila mě a ruku v ruce jsme běželi po zelených loukách vpřed. Když jsme se zastavili, pod námi byla jen hluboká propast a divoká řeka. Pootočil jsem hlavu a díval se na ni. Oči měla zavřené, s dlouhými vlasy si hrál vítr. Pravou mě silně držela za ruku, levou měla pevně zaťatou v pěst. Podívala se na mě a s vážnou tváří řekla:
„Neměj strach ze svobody...“
Sotva to dořekla, skočila – a já, držící ji za ruku, s ní.
Když jsem si konečně uvědomil co se děje, začal jsem panikařit. Můj křik musel přehlušit i svištící vítr s bujnou řekou. Zoufale jsem pohlédl na ní. Nepadala jako já, s větrem nebojovala, spíš se nesla jako pírko.
Konečně se naše pohledy se setkaly. Levý ukazováček měla položený na zavřených ústech na znamení klidu. Přestal jsem křičet, ale na vyděšenosti mi to neubralo.
Ucítil jsem náraz vody, ale padali jsme dál. Prostorem, který nepřipomínal vodu ani nic jiného. Její stisk slábl, začínal jsem ji ztrácet. Snažil jsem se ještě rychle chytit, ale definitivně mě pustila a začala se oddalovat, až jsem ji už úplně ztratil z dohledu.
Dopadl jsem tvrdě, ale bezbolestně. Tváří nějaké hmotě, která se podobala písku. Kolem bylo mírné šero, jako když se rozednívá, ale nebe, mraky, ani slunce jsem nikde neviděl. Vlastně kolem mě nic nebylo, jen písek a prázdný obzor.
Za sebou jsem uslyšel pomalé kroky. Hbitě jsem se otočil a uviděl blížícího se starce v otrhaných šatech. Netušil jsem, kde se tu najednou vzal.
Postavil jsem se na nohy a počkal, až ke mně onen neznámý dojde. Dlaně měl sevřené v pěstích. Zastavil se metr přede mnou. Natáhl obě ruce před sebe a rozevřel dlaně. V obou byla jedna malá kulička, každá byla v jiných barvách, avšak v našem světě dosud nepojmenovaných. Přesto jsem je znal, objevovaly se v mých fantaziích a už dlouho jsem se je pokoušel namalovat.
„Vezmeš-li si tuto,“ promluvil stařec mladým hlasem, „vrátíš se zpátky, všechno zapomeneš a budeš spokojený. A když tu z mé pravé ruky,“ pohlédl doprava, „zůstaneš“.
Měl jsem v tu chvíli tisíc otázek, ale tušil jsem, že jsou zbytečné, že stařec domluvil.
Byl jsem rozhodnutý. Nebudu riskovat. Vezmu si z levé ruky a budu opět v bezpečí. Vrátím se zpět a budu znovu chudým pouličním malířem. Ach jak se těším!
Natahoval jsem se po starcově pravé ruce, ale zavadili jsme o sebe krátce pohledem, než své oči hbitě sklopil. Své modré oči, které mi připomněly její.
Stáhl jsem pravou ruku zpět a opatrně si levou vzal druhou kuličku. Když jsem ji sevřel v pěst, stařec zmizel a všechno se kolem mně začalo točit.
Něco mě příjemně studilo a lechtalo na břiše. Otevřel jsem oči, opět jsem ležel na stejném písku, tentokrát hlavou k obloze, která byla modřejší než obvykle. A pak mě políbila.
„Ani nevíš jakou si mi udělal radost.“ Ležela vedle mě, úplně nahá stejně jako já.
„Vysvobodil si nás,“ špitla, přitulila se a objala mě.
Bez předchozího písemného souhlasu autora je zakázána jakákoli další publikace, přetištění nebo distribuce jakéhokoli materiálu zveřejněného na www.Ambroz.org.