Oči
22.1.04 Povídka
Díval jsem se do rozžehnutého sluce. Dřív mi to vadilo a ten pohled bych nevydržel, ale teď... Stejně jako jsem rezignoval já, moje myšlenky a hodnoty, tak na definitivním ústupu jsou i oči. Moje modré oči. Podle jedné osůbky ty nejkrásnější na světě. Kde té je konec…
Oči řeknou o člověku mnoho věcí. Ty moje už ani nemusí mluvit. Prozradí vše už jenom tím jak teď vypadají. Zarudlé, smutné, svědomí zpytující, na svět kašlající, prostě výmluvné. Ač slunce pálilo čím dál víc, ponořoval jsem se ještě do větší tmy.
Luke asi věděl, na co myslím, ale nevypadal, že by měl náladu se o tom semnou teď bavit. Seděl v tureckém sedu, měl zavřené oči a pokuřoval. O tomto stavu říkával, že medituje nebo filosofuje, což podle svého zjevu činil opravdu často. Kůže bílá, povadlá, hlas hrubý. Oči vždy skrýval za černými brýlemi. Sakra, znám ho už asi dva týdny a ani nevím jeho pravý jméno.
„Jak se vlastně jmenuješ?“, prolomil jsem mlčení.
„Záleží na tom?“, odpověděl.
Jinými slovy – „Polib mi prdel idiote.“ Pootočil jsem hlavu a pohlédl na něj. Možná mě má za absolutní nulu, ztroskotance a nešťastníka, který potřeboval utýct. Z dosavadního života? Před svými problémy?
Ne, sám před sebou. Podal mi záchranné lano. Lano na jedno použití. A teď... Jestli už jsem přebytečnej i pro Lukeho, pak jsem opravdu ztracenej.
„Nebyla to nuda?“ Skoro jsem se jeho hlasu lekl. Věděl jsem, že myslí můj život před čtrnácti dny, než jsme se potkali.
Možná byla, možná ne. Nehodlal jsem svůj život obhajovat , ale ani dát Lukovi za pravdu. A v žádném případě mu ještě děkovat.
„Nevím,“ odvětil jsem co nejledabyleji.
„Určitě víš.“ Luke dokouřil a zřejmě usoudil, že další setrvání na tomto místě je ztráta času. Zvedl se a věnoval mi dlouhý pohled do očí. Na stůl mi položil papírek s telefonním číslem. Čekal jsem, že něco řekne, že mě pozdraví, popřeje hodně štěstí, podá mi ruku, usměje se, ale…otočil se a odkráčel pryč.
Chtělo se mi za ním volat, aby se vrátil, ale špetka hrdosti která ve mně zůstala mi to nedovolila. Chtěl jsem křičet. Snad Lukovo jméno, něco nebo někoho jiného. Nevěděl jsem. Nic.
Večer jsem mu zkusil zavolat. Ozval se záznamník. Omlouval se mi za zkurvenej život. Že se ve mně spletl a že to tak nechtěl. Prý je mu to hrozně líto, nemám se ho pokoušet najít a nesmíme se už nikdy vidět. Přeje mi hodně štěstí a brzký návrat do normálního života. Mluvil o nějaký schovaný obálce pro začátek, ale to už jsem neposlouchal a telefon prohodil oknem. Na jeho špinavý prachy se můžu vysrat.
Jediný co mi po něm zbylo, jsou oči. Oči, které tohle napsaly na bílý nemocniční strop.
Archiv povídek
|