Jen co jsem překlenul poslední předletní záchvěvy školních povinností, elektronický kalendář se chopil své pravomoci a počal plánovat. Šlo mu to věru až moc dobře. Pracovní příležitosti míšené s pracovními povinnostmi už nějaký ten čtvrtek důrazně klepaly na monitor a hlásily se o slovo v konkurenci jiných nadějných událostí. Kupříkladu setkání s Williamem Cabanissem při vyhlášení Nejlepšího studenta na americké ambasádě nebo blíže nespecifikovaný oběd v senátní kantýně měly naději dosáhnout slovního ohodnocení „zajímavé“.

Do toho plánovač zařadil milé konzervativní setkání v Mladé Boleslavi a blížící se workcampový výlet do liberálního Amsterdamu. Nemluvě o dalších každodenních a každonočních člověčích záležitostech (veskrze velmi příjemných), které se ovšem honosí výsostným postavením mimo jakýkoli ubohý byrokratický diářový záznam.

Celé to nádherné plánování mělo jednu nepěknou vadu: nevzalo v potaz, že už nějaký týden nežije duše v souladu s tělem. Fyzická schránka jednoduše vypověděla službu. Jestli to bylo tím, že byla totálně vyprázdněná, nebo naopak plná nevyžádaného, či za to mohl (po)volební Kléma Paroubek, opravdu nevím.

Odpověď hledali pánové a paní v bílých pláštích v nemocnici Na Bulovce (tímto je zdravím a děkuji za každodenní precizní měření teploty v 5:30). A to, prosím, celý týden. Tak dlouho jsem v podobném zařízení vegetoval naposledy před drahně lety (tzn. dvaceti; ťuk ťuk na dřevo). Tajemství vězelo ve zrádném EB viru. Mononukleóza, zdá se, nepůsobí takový zmatek v obyčejném čtyřiadvacetihodinovém životě, ovšem můj kalendář mi náhle přeměnila ve spálenou zemi s konečnou platností až do konce července. Obavu o mou nejbližší z nejbližších netřeba z pověrčivosti rozmazávat…

Je-li nemoc jakýmsi hlubším varováním, a ne hloupou shodou ještě hloupějších okolností (k tomu má monononukleóza přeci jen blíž), pak máte v zajetí nemocničních stěn požehnaně času k přemýšlení, před čím/kým vlastně byste se měli mít na pozoru. Dost možná dospějete ke správné odpovědi při pohledu do zrcadla…

V mém případě to pro příští týdny a měsíce vypadá na absolutní zákaz kontaktáže s jakýmkoli přespříliš ambiciózním plánovacím systémem. Naordinovány mi naopak byly opravdové prázdniny s nefalšovanými prvky flákání.

Moment, musím si to jít zapsat do svého kalendáře…

PS: I přes mou zdravotní indispozici jsme 14.6. navštívili Red Hot Chili Peppers v Sazka Aréně. O tomto mimořádném zážitku ale někdy příště...