|
Je to už nějaký čtvrtek, co jsem tu zmiňoval svůj komplikovaný vztah k České Politice. Zbývající čas jejího nájmu v mém kvartýru prší a prší. Na otázky minule položené mi zatím plně neodpověděla, zato už vyvstávají nové. Ta hlavní ovšem zní: „A co dál?“
Jde asi o nejvýhružněji znějící otázku (je to vůbec otázka?), kterou jakýkoli vztah zná. Položte (si) ji ve správném čase na správném místě a o zábavu máte postaráno. Proto tak nyní činím s pubertální Českou Politikou a demokracií; zvláště když je teď v módě mezilidské vztahy regulovat, upravovat a registrovat.
Upřímně, normálně by mě nic takového nenapadlo. Jenže se občas přimotám k plebs, jež politiku zná maximálně od vidění novinových titulků z letadlové výše. Opravdu hrozné. A co je horší, jsou plně šťastní. Sedajíce v onom letadle a majíce široký celospolečenský přehled, přesto uvažují i o tom, že by nešli volit. Politika se do jejich obzoru prostě nevtěsná.
Už jsem měl na jazyku své formulky o občanské povinnosti a kdesi cosi. Jenže – není to vlastně ideální stav? Kdo z nás se detailně stará o to, jak k němu teče voda, proudí energie a proč běží internet s televizí? Koho zajímají ti, kdo tyto (už stále více automatické) mechanismy řídí a uvádí v provoz? Jistě málokoho – zkrátka předpokládáme, že námi zmáčknuté tlačítko vyvolá předpokládanou reakci, že za své peníze dostaneme, co nám jejich příjemce slíbil.
Podobně by tomu mohlo být s politikou a vůbec se státní správou. Kdyby lidé měli sledovat, kdo a jak hlasoval v Parlamentu, které zákony (ne)prošly v jaké podobě, s jakými názory přichází noviny a o čem včera debatovalo městské zastupitelstvo, už by jim nezbýval čas na samotné bytí.
Právě proto máme zastupitelskou demokracii a (teoreticky) předáváme své rozhodovací pravomoci do rukou politických a úřednických profesionálů.
Podle výše uvedeného by vlastně politici pracovali pro občany, aby jim mohli být posléze zcela ukradení. Jistoty, prosperitu, bezpečí a (větší či menší) svobodu chceme přece skoro všichni a takřka všechny strany nám ji také v předvolební kampani nabízejí!
K čemu tedy (možnost) volby, když člověk není s to najít mezi politiky a stranami deset rozdílů? Přece proto, že těžko v horizontu desítek let budeme demokracii robotizovat, zůstaneme-li sami lidmi z krve a mlíka. Jen stěží nalezneme univerzální politiku šetrnou ke všem a ke všemu, aby nám mohla být šuma fuck. Měli bychom proto bránit pojetí politiky na principu střetávání názorů, idejí, zájmů, programů a nedopustit její rozmělnění v zelenou neidentifikovatelnou břečku.
I třebas navzdory Jiřímu Paroubkovi, který mi teď nechtěně poslouží jako kurioźní ukázka toho, kdy je věcná politická diskuse podřízena diktátu informačních technologií a mění se v povrchní demokracii mobilovou, v níž je mozek politika důležitý asi jako vedlejší role seriálové postavičky.
| 
