Historie evropských států ve 20. století má k růžové barvě daleko, dvě ničivé světové války. meziválečná ekonomická krize, vymýcení čertova fašismu komunistovým ďáblem a následné spuštění železné opony. Sečteno podtrženo: žádné růžovo, ale zataženo, v nížinách krvavo a někde i pot s slzy. Taková byla Evropa 20. století.

V roce 2006 se při komparaci předchozích řádků optimismus přímo nabízí. V Evropě přímý válečný konflikt díky stabilizaci Balkánu neprobíhá. Naopak – postkomunistické země se demokratizují a lidé se mají lépe než kdy před tím.

Můžeme tedy současnost označit za růžovou? Bohužel nikoli. Snad jen s růžovými brýlemi, které jsou ovšem pro objektivní analýzu nežádoucí.

Co je to Evropa?
Na první zádrhel narazíme už při vyslovení slova „Evropa“. Je to paradox (či snad věrný odraz zmatené doby?) , že její definice se různí a zkratkovité zprávy v médiích matení pojmů podporují. Pro jednoho je Evropa geografickým územím od Velké Británie (pravda, sami Britové se často za Evropany ani nepovažují; když míjejí kanál La Manche, říkají, že „jedou do Evropy“), až po Ural. Pro druhého je však „Evropa“ Evropská unie. Češi pravděpodobně patří do druhé skupiny – když se v roce 1989 hroutil komunistický režim, volali občané, že chtějí „zpátky do Evropy“. Copak oni v ní už nebyli?

Právě EU hraje na starém kontinentu prim, byť jejími členy nejsou všechny státy Evropy. Její hlavní role nevyplývá jen z faktu, že sdružuje nejbohatší evropské státy. Důvodem je především to, že EU je už něčím větším než jen mezinárodní organizací.

Z toho pramení její úspěchy i neúspěchy. Od konce II. světové války, kdy vznikly OSN, NATO, Evropské sdružení uhlí a oceli, Evropské společenství a následně EU (vedle těchto a jiných vznikla Rada pro vzájemnou hospodářskou pomoc a Varšavská smlouva), se představitelé evropských států rozhodli pro těsnější integraci. idea národních států narozená s Vestfálským mírem byla potlačena (nacionalismus  byl označen za původce krvavých válek) a míra státní (ne)suverenity se posunula.

Dnes má EU vlastní parlament, vlajku, hymnu, měnu, zákony nadřazené národním legislativám a také své „euroobčany“ (jež definovala Maastrichtská dohoda). Nebýt dvou pokažených referend ve Francii a Holandsku v loňském roce, měla by EU i svou „euroústavu“ (přesněji Ústavu pro Evropu – mimochodem, není to opět matení pojmů?).

Nyní mi dovolte vytrhnout z kontextu některá výše uvedená spojení: „představitelé evropských států rozhodli o těsnější integraci“, „euroobčané“, „Evropský parlament“, „zamítnutá ústava“. Vytržení není nahodilé, má společného jmenovatele – tvorbu evropského projektu shora (politiky), ale nikoli zdola (občany).

Chceme unii?
Právě to je nejmarkantnější problém Evropy (respektive EU), přestože není zdánlivě zcela viditelný. EU musí být založená na určitém duchu, solidaritě a jakémsi globálním zájmu občanů. Je ale toto vidění vůbec v jejich každodenních problémech možné?

EU těžko může mít své unijní obyvatelstvo, kdy jeho lidé nemají společný jazyk, kulturu a mentalitu. Volby do EP provází tradičně nízká účast a řeší se v nich domácí, a nikoli „evropské“ otázky. Návrh ústavy byl v referendech odmítnut proto, že se lidé báli přílivu pracovních sil z Východu (tedy svých unijních spoluobčanů), dalšího rozšiřování EU a sponzorování chudých zemí.

K tomu se přidávají vnitrostátní problémy: ekonomiky Německa a Francie stagnují, nezaměstnanost je vysoká. Některé skupiny obyvatel se do většinové společnosti neintegrovaly – Turci v Německu, Afričané ve Francii, muslimové ve Velké Británii. Jejich rozčarování a frustrace se odráží v zapálených autech či vybuchlých bombách.

EU očividně čeká ještě mnoho práce. Ze svých ambicí příliš neztratila, plánuje přistoupení Chorvatska a Bulharska, přemýšlí se o Turecku a dalších zemích.

Role EU jako určitého demokratizátora a kultivátora, který tlačí na méně vyspělé země je blahodárná. Jen by možná EU měla začít více přemýšlet o svých problémech a demokratizaci unijních orgánů, o přiblížení EU občanům, o větší důraz na princip subsidiarity.

Tyto otázky by možná měly dostat přednost před další překotnou integrací. Je totiž možné, že by EU neposílila, ale rozložila se. Vzhledem ke globální konkurenci by to byl nemilý výsledek; vztahy s USA má Evropa už delší dobou napjaté a rychle se rozvíjející tržní hospodářství na asijském Východě může dělat Evropě radost i vrásky – ty především vyvolává otázka, zda ekonomika společnost EU bude svižná, pružná a konkurenceschopná.

Související:
06.06.05 — Kde jste, "Evropané"?
29.05.05 — Francouzské NON euroústavě
11.04.05 — Malým občanům provinční země bude dobře?
16.11.04 — O deficitu demokracie v EU