Po rodových a kmenových svazcích vznikaly městské státy ve starověku, boží státy ve středověku – jako přestupní stanice do nadpozemského ráje – a národní státy v raném novověku.

Osvícenští teoretici společenské smlouvy definovali to, co už homo sapiens sapiens realizoval; ve vlastním zájmu se vzdal části svých svobod ve prospěch kolektivního uskupení – státu. Shodla-li se demokratická společnost na existenci státu, ohledně jeho funkcí, síly a velikosti už konsensus nepanuje. Ani po více než dvou tisíciletí debata na toto téma neustává a mínění se různí.

Co můžeme od státu očekávat? Jak moc může ovlivňovat naše životy a zasahovat do nich? Jakou nese odpovědnost? Potřebujeme k odstranění větve na silnici zvláštní úřad a formulář s razítkem, nebo odhodlání překonávat překážky na životní cestě po svých, pokud je to jen trochu možné?

Není divu, že odpovědí je skoro tolik, kolik známe barev. Je to však i proto, že se ptáme nesprávně. Stát je přeci takový, jaký si ho jeho občané zařídí. Zjistíme-li jací jsme my a co od svého života očekáváme, z rovnice nám vyjde podoba státu, jakou si většinově přejeme.

Víceméně dobrovolně odevzdáváme nemalou část platů do společné kasy, z níž platíme nejen výběrčí, ale především ty, kteří rozhodují o tom, kam společné jmění poputuje dál. Nejspornější je právě míra finančních prostředků, které vkládáme a vynakládáme. Od toho odvozujeme povinnosti státu vůči nám občanům, daňovým poplatníkům.

Ano, stát si de facto platíme. Nikoliv aby nad námi vládl razítky, ale hospodařil a sloužil. Nikoli aby se staral, ale spravoval. Dáváme mu část své suverenity, ale nikoli celé životy — ty by měl chránit, ovšem ne organizovat. Není nutné, aby stát byl majoritním vlastníkem a nejbohatším podnikatelem, pokud zajistí vládu zákona, volný trh a rovnost příležitostí.

Stát bude bohatý tehdy, pokud budou bohatí jeho občané. Bylo by chybou brát ho jako cíl k blahobytu – stát sám nám ho přece nevytvoří. Právní a demokratický stát je spíše prostředkem k jeho uskutečnění.

Neměli bychom zapomínat, že odpovědnost za sebe i své blízké náleží v liberálních demokraciích především občanovi a že odkopnout onu větev vlastní nohou bývá efektivnější a levnější, než čekání na smilování a úřední hodiny státní správy.