„O peníze jde vždy až v první řadě,“ vybaví se mi známé ironické pořekadlo ve chvíli, kdy přichází záludná otázka na osobní hodnotový systém. Odpovědí jsou většinou dlouhé vteřiny ticha, kdy se respondent rozmýšlí, jak se jeho individuální představy a preference slučují s předpokládaným viděním sebe samého očima ostatních. Mám přiznat, že je pro mě nejdůležitější kariéra a výplatní páska, nebo blafovat, že celý život zasvětím boji za přežití bramboříku nachového? A je tu zlatá střední cesta?

Přesně taková je otázka v nadpisu této eseje.

Jistou dobu mého krátkého života mi trvalo, než jsem se s ní vyrovnal. Poté jsem pochopil, že neexistuje „správná“ odpověď. Každý je strojvůdcem vlastního štěstí a záleží pouze na něm, jakou kolej si pro svou cestu vybere. Touha vydělávat peníze není amorální, ale je dokonce legální a legitimní motivací. Být úspěšný neznamená být neslušný.

Je pozoruhodné, jak je toto myšlení v českých zemích po padesáti letech totality stále nepřirozené, přestože se naše slavná tisíciletá tradice pyšní Tomášem Baťou, nebo mužem, který ji založil – prvním „podnikatelem“, kupcem Sámou v sedmém století.

Jenže když už paradigma v těchto hodnotách a měřítkách, tak obvyklých v západním světě, přijmeme, jsou jakoby pokřivená. Mnohdy proto selháváme. Profesně, lidsky, právně. Výsledkem je současné postavení „elit“ ve společnosti – prestiž politiků je na nule, podnikání je pro mnohé synonymem zlodějství. Pro demokracii a svobodnou společnost není o moc horších hrozeb, než ztráta respektu autorit a nevážnost volených politických zástupců.

Jak tyto úvahy souvisí s mojí budoucí prací snů? Velmi těsně. Chci-li něco v soukromé i veřejné sféře dokázat, což nepopírám, měl bych velmi pečlivě analyzovat (ne)šťastné osudy svých předchůdců. Zvednu-li neskromně naší generaci často předhazovanou rukavici, že jsme první, kdo nepamatují totalitní režim, a tak záleží právě na nás, zda a kdy se Česká republika stane standardním demokratickým státem s vymahatelným právním řádem a slušnou politickou i společenskou kulturou, pak jsou tato zamyšlení nezbytná.

Má ideální práce z nich bude nesporně vycházet.

Otázkou pouze zůstává, jakou cestou se vydat a jaké motivační prvky ji budou lemovat, aby na jejím konci byla… spokojenost.

Ano, ačkoli nikomu nezazlívám hlavní motiv peněz, domnívám se, že ve skutečnosti tu běží o něco jiného a případné peníze jsou „pouze“ samo přicházející přidanou hodnotou.

Ze svých dosavadních zkušeností z pozic začínajícího novináře a vedoucího internetových projektů jsem poznal hodnoty, které chutnají více než čísla na bankovním účtu. Je to především pocit dobře odvedené smysluplné práce a radost z ní. Pokud je navíc dílem malého pracovního kolektivu, potěšení se nedělí, ale násobí.

Ve stejném kurzu bych rád pokračoval dále. Přestože práce žurnalisty a podnikatele není v principu příliš slučitelná, má několik společných bodů, které jsou pro mě výzvou: je to možnost rozhodování a odpovědnosti k nejen sobě samému, ale i ostatním.

V těchto profesích se prolíná vzdělanost, kreativnost, svobodomyslnost s odpovědností, individuální seberealizace, služba veřejnosti, a také sociální rozměr – přesně ten, který totalitní režimy kapitalistické společnosti neprávem upíraly…

Vzpomeňme už zmiňovaného kupce Sámu. Že by jeho jedinými pohnutky ke sjednocení kmenů a bitvě proti Avarům byly pouze vlastní obchodní zájmy? A co teprve Tomáš Baťa a jeho mecenášská starost o zaměstnance podniku a rodné město? Nebo majitelé vypiplaných firem či dědičných živností? U všech se prolíná nevyřčený, ale přesto zřetelný morální imperativ.

Takové je mé povolání snů. Povolání, které mi umožní po sobě zanechat odkaz, obohatit sebe i druhé a žít šťastný a plnohodnotný život. Pro uskutečnění není třeba vymýšlet nové hodnoty a umělé motivační cesty.
 
Stačí jen oprášit ty staré.