Tak třeba naše politická scéna. S novým rokem jsem sice plánoval velkou komentovanou sumarizaci událostí roku minulého, ale nedostalo se ani na malý pokus. Ve frontě už od podzimu vězí mých objektivních 10 bodů, proč ČSSD nemůže vyhrát volby. I s odstupem času uznávám své názory za právoplatné. Až na jeden: domníval jsem se, že mizerný koaliční potenciál ČSSD (a vlastně všech stran) je slabinou, ale premiér se Zemanovou vizí menšinové vlády s podporou komunistů mě převezl. To mi připomíná, že zatímco o Stanislava Grosse jsem se kdysi s láskou staral, Jiřímu Paroubkovi jsem pořádný elaborát ještě nevěnoval. Možná proto, že jsem pořád zaskočený z toho, jak jsem příjezd „buldozeru“ na českou politickou scénu předpověděl.

Chtěl jsem se také zmínit o viditelných stínech, které kolem nás neustále obcházejí. Před 16 lety se ze stínů staly sluneční paprsky, ale nikdy nevytvořily regulérní politickou sílu. Proto jsou bývalé stíny víceméně opět stíny s tím rozdílem, že místo vlády dvou demokratických stran preferují vládu jedné historické strany a jedné zločinecké organizace, proti které bojovaly. Jak si tento paradox vysvětluji? Je to jednoduché: umět bourat ještě neznamená umět stavět a vyrovnat se s tím.

Mou velkou pozornost z odborného hlediska získala krajně pravicová Národní strana – doufal jsem v klidné prostudování jejího programu (abych se přesvědčil, zda jsou mediální nálepky zasloužené), ale především mě zaujalo její suverénní vplutí do českých médií a společenských debat (to je kámen úrazu všech malých stran). K oběma tématům jen velmi stručně: požadavek na vystoupení z NATO považuji za opravdu nesmyslný, zato předvolební kampaň se jeví úspěšně (sympatická předsedkyně se dostala do televize i novin, zprovoznění internetového rádia). U takové malé strany ale musí být jakákoliv mediální prezentace nutně podpořena funkčním a kvalitním webem.

Zpátky k vládní ČSSD. Na veřejnost pronikly náznaky, že proklamovaná jednota strany je násilně držena Jiřím Paroubkem. To není překvapivé zjištění, vždyť hned po svém zvolení se ministerský předseda chopil koštěte a s úspěchem zametal problémy pod koberec. Nyní se osmělili někteří jedinci a své názory poslali na boží světlo. Reakcí Paroubka byla slova o vyloučení ze strany a škrtání z kandidátek. Média se toho tématu chopila, aby ukázala sklony Paroubka k nedemokracii. Měla pravdu, což o to. Jenže se (ostatně jako vždy) nezmínila o druhé straně mince. Měl jsem připraven text s názvem Vnitrostranická demokracie je iluze, ale nevyšlo to.

Témat je samozřejmě daleko více, ale času málo. Ne u všech mám navíc dostatečný přehled, a tak se musím spolehnout na povrchní vzetí na vědomí. Co třeba české zdravotnictví, Krausovo kakao a údajný úplatek poslance Doležala, nový předseda britských konzervativců, Jiří Havel, vývoj v Izraeli, Chiracova hrozba jaderným útokem teroristům, Bin Ládinovy hovory z hor, atd., atd.

Je tomu už dlouho, co si v občasném alternativním rozpoložení pohrávám se svou disidentskou společenskou teorií lidských masek; nedávno mě napadlo originální řešení: změním vzhled mého internetového příbytku! Černý text na černém pozadí považuji za vše říkající a upřímné vyjádření. (Možné jsou i přívětivější variace bílé s bílou, světle modré se světle modrou, apod.). A hned mám návrh na manifest – dnešní fejeton Josefa Klímy v LN, který doporučuji k víkendovému vážnému i nevážnému přečtení.