Kam s Krejčířem
Před čtyřmi měsíci uprchlého Radovane Krejčíře v závěru minulého týdne zpovídala MF DNES. Nejčtenější český seriózní deník má v poslední době monopol na výrobu ožehavých politických skandálů (vzpomeňme na Kořistku, Barkovou & Roda & Grosse). Další byl možná odstartován zmíněným interwiew, ve kterém Krejčíř prohlásil, že vlastně neutekl, ale po dohodě se státním zástupcem Jaroslavem Dolejším odešel. A kam? Pro směnku dokazující šedesátimilionový sponzorský dar (kulantně řečeno) ČSSD.

Krejčířovým závažným slovům bez důkazu bylo na stránkách MF DNES věnováno dost prostoru. Svá tvrzení údajně hodlá doložit v horizontu týdnů v připravované knize.

Přesto se objevily úvahy nad tím, zda deník udělal dobře a zda neporušil novinářské kodexy, když stíhanému podnikateli umožnil publikovat nepodložené a obviňující vyprávění, bez ověřujících informací a dostatečného objektivního vyvážení. Z mnoha stran se vyrojili advokáti vládní strany, v čele s předsedou dolní sněmovny Lubomírem Zaorálkem, aby rozhovor a novináře odsoudili. Na tuto stranu se postavili i někteří známí odborníci a publicisté.

Kritiku MF DNES neschvaluji. Je třeba si uvědomit, že deník je svobodné, privátní médium, které zveřejnilo výklad důležitého aktéra celé kauzy, byť značně nedůvěryhodného (ale neodsouzeného). Krejčířova mediální narace by mohla být zcela irelevantní, pokud by stíhaný podnikatel nezmizel a policie s ministerstvem vnitra by podala jednoznačné vysvětlení jeho prazvláštního odchodu na Seychely. Jen největší naivka může pochybovat o tom, že velká ryba Krejčíř, která si dlouho nerušeně plavala v českém rybníce, neměla dlouhodobě známé u policejních a politických rybářů. Rozhovor tak vynáší kouřové otazníky a vytváří nad celým případem ještě hustší mlhu, která nebude jednoduše rozptýlena jen proto, že máslo na hlavě nemají jen Krejčíř, ale bohužel i oficiální místa. Ale za to nemůže MF DNES!

Bojím se svého premiéra
Příběh premiéra Jiřího Paroubka o jeho boji s médii je ještě smutnější. Už po svém jmenování volal po změně tiskového zákona, později prohlásil, že chce změnit balkánské pojetí české žurnalistiky. To už měl za sebou válku s Lidovými novinami (především se zástupcem šéfredaktora Jaroslavem Pleslem) a Bleskem. Přestože v denních listech chrlí komentáře a články takřka ke všemu, aniž by jeho názory byly dostatečně erudované, neustále si stěžuje na nepřízeň médií.

Paroubkovy zcestné představy o objektivitě médií vylézají na povrch v podobě zapáchající rudo-hnědé tekutiny: po nedělní Sedmičce TV Nova, ve které prohrál hlasování diváků s Mirkem Topolánkem, si chce pozvat ředitele komerčních televizí. Považuje hlasování za zmanipulované a ohání se výsledky agentury STEM, které mu prý přisuzují výhru.

Porovnávat oba průzkumy je naprosto „mimo mísu“. Premiérova vyjádření připomínají vzteklé dítě, kterému v rodině (rozuměj v ČSSD) nikdo nedovolí oponovat, a tak své nabubřelé návyky vnucuje i veřejnosti.

Nevím co si mám myslet – zbláznil se nám premiér, zahltila mu arogance mozkové ústrojí, že se považuje za monarchu, jehož názory jsou jediné správné a přípustné (tj. objektivní)? Kam povede Paroubkovo tažení proti médiím a pokračující výhružky?
 
Pokud za vlády Stanislava Grosse vznikaly „stydící se“ billboardy, nyní bych se podepsal pod slogan „Bojím se svého premiéra“.