Skoro pětinová podpora ve společnosti a přímý politický vliv hlavně během krizí demokratických stran, to jsou největší úspěchy komunistů po revoluci. Ač KSČM v posledních měsících směle vytváří hlasovací kordón s ČSSD, na formální spolupráci na vládní úrovni si zatím mohla nechat zajít chuť, převážně kvůli „nulovému koaličnímu potencionálu.“

Překážkou byl ale mnohdy také její hlavní polistopadový představitel – Miroslav Grebeníček. Ve vedení strany takřka jediný komunistický ideolog ze staré školy, který často představoval žábu na prameni, člověka, s nímž mělo hodně tzv. demokratických politiků problém. Ten už je však nyní minulostí.

Píši s těžkým srdcem, ale komunistům se bezesporu blýská na lepší časy.

Grebeníčkovými nástupci jsou především Vojtěch Filip, Jiří Dolejš, dveře zpět z bruselského vyhnanství se otevírají schopnému Miloslavu Randsdorfovi. Ti všichni jsou ryzími pragmatiky, kteří se nad korýtkem domluví bez bazírování na marxismu-leninismu.

Druhým důvodem je Jiří Paroubek, který se svými preferencemi rozhodně netají a jehož úlisný víkendový rozhovor v bývalých totalitních novinách nyní nabývá netušených rozměrů. Přebírá Zemanovu nauku o menšinové vládě s KSČM a ve spolupráci s bezskrupulózním Grossem je tato varianta velmi reálná.

Příští volby budou klíčové, ale překvapivě jednoduché: A nebo B.

Můj komentář k poslednímu sjezdu KSČM a vítězství Grebeníčka:
22. května 2004 — VI. sjezd KSČM: dobrá zpráva pro demokraty