Několik týdnů před tím, než vypuklo všelidové hlasování o tzv. euroústavě ve Francii, jsem měl tu čest zúčastnit se poměrně neformálního diskusního podvečeru s jistým ne bezvýznamným politikem. Přestože sám veřejně zastával vůči Smlouvě zakládající Ústavu pro Evropu, jak zní oficiální název, spíše skeptické postoje, myšlenka, že by se právě Česká republika stala jejím hrobařem, tedy že by ji čeští občané v referendu odmítli, ho tenkrát nadšením překvapivě nenaplňovala.

Podle jeho tehdejších slov, jsme malými pány na to, abychom si mohli drze vyskakovat na pány vyšší, kteří unikátní projekt jménem Evropská unie platí. Tváří v tvář realitě jsem trochu posmutněl, ideje o rovnosti členských zemí definitivně padly. Pak jsem se ale s tímto politikovým pragmatickým postojem smířil a jeho bojovně naladěné novinové články jsem druhý den čítal už s nově nabytou zkušeností.

Oba dva jsme však tenkrát netušili, že za několik týdnů odmítnou euroústavu právě dva zástupci skupiny vysokých pánů – Francie a Nizozemsko. Neskromně si nyní dovolím krátké selské zamyšlení nad tím, co tato rozhodnutí v referendech znamenají.

Paradoxně začnu opačně – co tato rozhodnutí v referendech neznamenají? Zcela určitě si výsledky francouzsko-holandských plebiscitů nemůžeme vykládat tak, že by voliči dávali najevo nespokojenost s obsahem smlouvy, nebo dokonce jednotlivými kapitolami. No řekněte, s jakou mírou pravděpodobnosti si euroústavu prostudovala paní ze samoobsluhy, ke které si chodíte kupovat snídani a ranní tisk? Trávila snad poslední večery před plebiscitem studováním několikasetstránkového dokumentu, nad jehož výkladem se trápí i experti na ústavní právo?

Záporná odpověď je správná. O čem a podle čeho tedy rozhodovalo 70 procent Francouzů, resp. 62 procent Holanďanů, když v referendech řekli euroústavě poměrně jasné „NON“, resp. „NEE“?

Zjednodušeně řečeno, o svých vládách a podle svých pocitů. První skutečnost není vůbec překvapivá – vzpomeneme-li si na poslední červnové volby do Evropského Parlamentu, vybaví se nám politické diskuse v souvislosti s touto unijní institucí naprosto irelevantní. Nakonec v nich dokonce převážily domácí témata, lidem podstatně bližší. Samotné volby posloužily spíše voličům jako protestní účet tehdejším vládám, které byly u válu. To nebylo české specifikum, nýbrž evropský trend. Unikum jsme drželi jen v tom, že vláda u válu opravdu odvála a příštích pár měsíců jsme trpěli nejmladšího premiéra v Evropě.

Z toho vyplývá první závěr: lidi vzletné „evropské otázky“ v 99 procentech nezajímají.
Pokud nyní jedna část politická elita běduje nad tím, že zejména Francouzi nevěděli, co činí, má sice pravdu, ale poukazuje jen na svou naivitu. Ta druhá oponentská, byť je po většinu kariéry proti přímé demokracii, nyní referendum a sečtělé paní ze samoobsluhy pokrytecky blahořečí.

A co ten druhý rozhodující aspekt, pocitový? Pokud většině lidí dopřejete ekonomické bezpečí, osobní bezpečí a životní jistoty, nebo alespoň zdání a naději toho všeho, odhlasují si všelicos od diktatury po euroústavu. V tomto druhém případě politická elita ony záruky a naděje voličům nedala.

Proto mezi hlavní témata ve Francii patřil strach, že občané ztratí svůj stát plný sociálních jistot, Holandsko se naopak děsilo toho, že přijde o svůj pověstný liberalismus, konopí v trafikách a sňatky na mnoho způsobů.

Nezanedbatelnou roli hrála obyčejná obava dvou států, otců-zakladatelů a hlavních sponzorů EU. Eurorodina se před rokem rozrostla na 25 členů, hladových krků je více, jídelníček chudší a kapesné menší. Holanďany rozhodně nenadchla pocta, že jsou největšími přispěvovateli do unijní kasy a opačný směrem jde stále méně prostředků. Ve Francii se stala folklórem panika z nástupu levné pracovní síly z Východu, kterou v médiích představoval „Polský dělník“.

Z toho vyplývá druhý závěr: pocity lidí ovládla nejistota z budoucnosti, obavy z další těsnější integrace, zaznamenáváme prvky nacionalismu („Chceme zůstat Nizozemci“), absenci tzv. „evropanství“, nesolidaritu.

Na Evropské unii je, aby reagovala. Neměla by přemýšlet nad tím, jak šikovně obejít právní řády, přimět kverulující Francii a Holandsko k rozumu a Ústavu pro Evropu ratifikovat. Měla by přemýšlet nad skutečnými důvody, proč euroústava narazila, proč jsou představy politické elity a občanů na hony vzdálené a jak tento odstup zkrátit.

Skončím tam, kde jsem začal – u „mého“ nejmenovaného politika. Nepochybně se mu zlepšila nálada, dokonce mi přijde, jakoby povyrostl. To bude tím, že odpovědnost za smrt euroústavy už neleží na nás a kopat do mrtvoly, byť mnohými naivně resuscitované, je také velice snadné.

Občan si těžko odnese z posledních týdnů a měsíců něco pozitivního. Stále zřetelněji je vidět, že „politici“ a „občané“ představují jakési dva nestejnorodé póly ve společnosti. Ten první se občas rádoby pokouší k druhému jednorázově přilnout, ale evidentně se mu to příliš nedaří. Pro stav evropské demokracie to není dobrá zpráva.