Začnu trochu ze široka. Ve společnosti, a v té české — kde se úspěch neodpouští — zvláště, slýchávám neustálé nářky nad vysokými platy sportovců a přehnaným zájmem který je jim věnován. Tato skupina plačících vyzdvihuje paradox, že lidé se sotva ukončenou základní školou a nevalnou slovní zásobou mají na výplatní pásce o několik nul více, než doktoři kteří zachraňují životy.

Bojuji proti tomuto úzkoprsému pohledu kudy chodím. Domnívám se, že jde o nepochopení či nepřijetí nynějších „společenských systémů“.

1) Za prvé, vysvětluji (často marně) podstatu sportovcova života. Ten začal na vesnickém stadionu v pěti letech, ošoupanými bruslemi a nadějí na změnu komunistického režimu v nedohlednu. Monotónně pokračoval, nedotčen školou, protože na ní holt nebyl pro samou práci čas. V době, kdy ostatní vedli rádoby filosofické řeči u piva, náš sportovec dřel.

Sport je práce jako každá jiná, jen s jedním rozdílem: na to abyste se prosadili, potřebujete mít natrénováno a všech pět pohromadě. Nemáte? Smůla. Pokud splňujete podmínky, ale nejste dětmi štěstěny, máte zase smůlu – jedno bez druhého nejde, druhé bez třetího už vůbec ne. To je sport.

2) Za druhé (nyní už jen pro ty, kdo dokáží ocenit jedincův pracovní úspěch a přejí mu ho), pokouším se ozřejmit, proč je dobrá práce odměňována někdy méně, jindy více a proč sportovci (hokejisti) patří do té lepší skupiny.

Malíček a poprsí
Zlomený prst Jaromíra Jágra představuje zářný příklad. Mistrovství světa v hokeji je (minimálně u nás) ostře sledovanou akcí, zvláště když se ho účastní Jágr. V úterním zápase s Německem naší oporu zranil obránce soupeře a začal kolotoč, který nemá daleko k šílenství: skončil pro Jágra turnaj? Jak probíhalo vyšetření v nemocnici? Co říká doktor č. 1, č. 2, č. 3? Jak moc ho to bolí? Vejde se dlaha do rukavice? Nastoupí proti rivalskému Slovensku?

Jak to dopadlo víte, pokud ne, nežijete v České republice. Jágr hrál, patřil k nejlepším a byl mezi řádky pasován na národního hrdinu. Fanoušci si demonstrativně obvázali své malíky, identifikace s hvězdou byla dokonána.

Pointa je v tom, a to jsme právě názorně viděli, že sportovci nejsou nikým jiným, než popovými a rockovými hvězdami, miláčky davů. Jednu chvíli sleduje půl republiky nové silikonové poprsí zpěvačky, za týden druhá půlka s napětím vzhlíží k malíčku hokejisty. Princip je opravdu stejný, jen mikrofon střídá hokejku.

Ptáme-li se, proč má nevzdělaný hokejista mnohonásobně vyšší plat a pozornost než učitel, či vědec, ptáme se špatně s neznalostí dnešního světa a jeho společnosti. Tu utváří právě hokejista (fotbalista, zpěvák). On je ztělesněním kultury a života. Přináší stamilionům lidí radost, je pro ně doslova bohem a jeho hra (klub, reprezentace) náboženstvím — show must go on.

Připadá vám to zvrácené, paradoxní? Hledíte na současné uspořádání světa, které stvořil sám člověk. Osobně se mu nebráním s jedinou podmínkou: musí zůstat rozlišovací schopnost mezi realitou a umělou irealitou. Je splnitelná? To určí sám člověk...