Na úvod malý překlad do češtiny. Srdíčkem myslíme především bezmeznou lásku hráče, fanouška či funkcionáře k určitému klubu. Projevuje se patriotismem, tradicionalismem a náboženstvím v pravém slova smyslu. Sportovní analfabet herní vášeň těžko pochopí. Pro hráče představuje dres posvátnou vlajku za kterou je třeba se bít, pro fanouška jde v době „bití“ stranou veškerý reálný život a pro trenéra s bafuňáři je ctí tomu všemu velet. Institucí, ke které všichni bezmezně vzhlíží, je klub.

V současné době, kdy se fotbal a potažmo sport stává masovou zábavou skrz níž protékají proudy peněz, prostoru na srdíčko trochu ubývá. Patriotismus a klubismus jsou přebíjeny závratnými částkami. Fotbalové oddíly jsou firmy zaměřené na zisk, funkcionáři manažery a hráči s trenéry nástroji na jeho nabytí.

Článek v MfD s tímto trendem spíše sympatizuje. Za příklad srdcaře dává bývalého trenéra Sparty Františka Straku, představitelem „fotbalového globalismu“ je Chelsea Londýn a trenér Mourinho.

Kromě toho, že autor zmiňuje neporovnatelné, domácí fotbal a zahraničí, dopouští se ještě jedné zvláštnosti: správně sice tvrdí, že fotbalový výkon ovlivňuje z 90 procent psychologie, ale nezahrnuje do ní naše „srdíčko“ a vše co s tím souvisí (viz výše). Nastávají pochyby, zda autor podstatu tohoto termínu chápe v celé šíři jeho významu, a ne jen jako lidský orgán.

Chelsea se proti „srdci“ opravdu zdánlivě postavila. Loni v létě získal anglický klub ruský magnát Roman Abramovič, kompletně obměnil mužstvo a skoupil nejlepší hráče. Angličané trpící na své tradice úpěli a v tisku přejmenovávali svůj klub na Chelski. Dnes však nelitují, tým zrovna slaví zisk ligového titulu a srdnatě (!) bojuje ve věhlasné Lize mistrů.

Chelsea poráží týmy z italské ligy, kterou může přerušit jen smrt papeže. Vítězí nad španělskými katolíky z Barcelony, konkurenčním Realem či Basky ze San Sebastianu. Na severu přihlíží katolický Celtic Glasgow a protestanští oponenti z Rangers. V domácí lize neuspěl s Chelsea Manchester, který vede více než deset let stále stejný trenér a tamní fanoušci se nedávno úspěšně postavili proti prodeji „svého“ klubu americkému vlastníkovi...

Bez srdce?
Znamená úspěch Chelsea, novou éru ve fotbale (sportu)? Stačí mít dostatek finančních prostředků, vybudovat tým na zelené louce a s nejlepšími hráčskými jmény jednoduše vítězit? Ne to opravdu není možné. Pak už by se fotbal nemusel hrát, tabulky by byly tvořeny rozpočty klubů, nejvyšší by vyhrával.

Peníze jsou ve sportu (vele)důležité, rozhodující je ale právě ona psychologie. Začíná od klubové uklízečky, fanoušků, kulturou klubu, skladbou hráčů a v neposlední řadě hraje roli štěstí, které má v osidlech kulatý nesmysl. Hra se nedá naprogramovat, hráči nejsou (zatím) stroje a výsledek se nedá naplánovat.

Co za peníze nekoupíš
Sport a speciálně fotbal znamená pro spousty Evropanů náboženství, každodenní životní energii. Nevítězí ten, kdo má pouze nejdražší hráče, ale ten, kdo z nich dovede vytvořit jednotnou sílu, vyvolá týmového ducha, atmosféru a naladí na stejnou vlnu lidi okolo.

Chelsea se toto patrně povedlo. Sportovní globalismus a srdíčko mohou koexistovat, jen se musí vhodně doplňovat. Jeden bez druhého se neobejde.

Pokud by tomu mělo být jinak, sport by nebyl sportem, fotbal by nebyl fotbalem. Byl by tělem bez duše.