S úvodem článku Jiřího Pehe Dobrá zpráva z vládní krize nemůžu nesouhlasit. Česká ekonomika relativně šlape, přestože současná politická scéna má do tradic západních demokracií daleko. Z toho ale Pehe vyvozuje následující konstrukce:

„I proto je tolik uspokojující zjištění, že česká ekonomika, díky vysoké míře integrace s EU, funguje jaksi sama o sobě, bez ohledu na (české) politiky. Ti si klidně mohou hrát dále své absurdní divadlo a hospodářství to evidentně příliš neškodí.“

„Domácí ekonomiku ovlivňují mnohem více vnější síly než domácí politici. Dokonce bychom mohli říci, že na domácích politicích příliš nezáleží. Euroskeptici, uctívající božstvo národní suverenity, nad tímto zjištěním nejspíše zabědují. My ostatní bychom se měli radovat,“ říká Jiří Pehe.

Pokud by náš pohled a úvahy byly znázorněny na časové přímce, končily by v bodě 2005 a budoucnost se širšími souvislostmi bychom nebrali v potaz, mohli bychom snad třikrát zvolat hurá, že jsme na chyby Grosse nedoplatili. Náš životní interval však začal v bodě minus tisíce let, dosud není uzavřený, a tak nás musí zajímat pokračování...

Máme se v širším kontextu radovat, že česká ekonomika není závislá na státu, ale na EU? Máme se radovat nad výsledky, za něž nemůžeme, jak nám radí Jiří Pehe?  Máme se bezhlavě radovat, že jednání českých politiků nemá na naši zemi vliv? Že nejsme strůjci děje a vlastních osudů?

Být provinční
Pojďme dále: „Když nás prezident straší tím, že po přijetí evropské ústavy se národní státy stanou pouhými provinciemi Evropské unie, zřejmě mu uniká, že přinejmenším malé a chudší země už provinciemi jsou. (...)Ukazuje se navíc, že pro země, které strávily několik desetiletí v totalitních podmínkách, je status evropské "provincie" jejich záchranou, protože postkomunistické politické elity neumějí vládnout.“

Pan Pehe říká, že „čeští politici jsou nyní méně důležití“. Je to prý dobře, protože provinční český stát je asi úplně neschopný. Je třeba, aby se o něj a o jeho občany štědrá EU postarala a zachránila ho před vlastní nesoběstačností.

Evropský stát se postará
Tyto populistické argumenty fungují, dokud budou čísla EU černá a bude před nimi znamínko plus. Dnešní stav ale není v žádném případě zárukou budoucnosti. Zvláště když ani neustále se rozšiřující EU nemá bezednou přerozdělovací kasu a stárnoucí evropská populace si bude žádat stále více. Budeme si i pak výskat nad nedůležitostí českého parlamentu a našich zákonodárců?

Máme zde klasický případ nezdravého socialistického přístupu: v rovině individuální se máme podat státu a čekat na jeho milodary. V rovině mezinárodní už má tyto úkoly převzít jakýsi Evropský superstát, k němuž EU směřuje. Oba přístupy předpokládají a požadují občanovu (případně státní) pasivitu, vzdání se své „svobody k“ a odpovědnosti, kterou předáváme do netransparentních úřednických rukou státu (případně EU).

Nevidím důvod, proč by geografická malost země měla být úměrná malosti člověka a jeho mysli. Proč záměrně snižovat váhu vlastní země a slepě se schovávat do područí ústřední mocnosti šťastně a na věčné časy?

Ne, to by po nás pan Pehe neměl chtít. Podobné snahy vedou pouze k oslabování demokracie, svrchovanosti členských států (tj. na tři desítky rozdílných regionů) a tuhé centralizaci Evropské unie. Úroveň jejích budoucích rozhodovacích „demokratických“ procesů si každý může domyslet...nebo přečíst v euroústavě.

Článek byl publikován na Politikonu a Virtually