Pře se vedly o tom, kdy a v jaké formě se nám pomyslný komunistický bumerang, nostalgicky vyhozený českou společností v roce 1989, vrátí zpět. Jiné, optimističtější varianty neexistovaly. 

Pod tíhou faktů ani nemohly být vysloveny. Pětina lidí ochotných volit by dala hlas KSČM, nesametová devadesátá léta a nedůvěryhodnost politiků demokratických stran podkopávala důvěru v českou demokracii a z ní vyplývající společenskou relativizaci komunistického režimu. Mnozí vyměnili nepohodlné kabáty, uniformy a stranické legitimace za nové.

Myšlení, kultura, etika, kodexy a další děti morálky odpovídající západním demokratickým zemím se u nás neuchytily.

Bumerang, vyhozený sametovou revolucí, představuje „pouze“ veškerou přímou státní moc, jež komunisté ztratili. Nechal zde něco filosoficky mnohem cennějšího: úrodnou půdu, na kterou se v případě nezorání a nehospodaření vrátí.

Černý den české demokracie
Troufám si tvrdit, že bumerang přistál v pátek 1. dubna. Jistě, republikou neprojely tanky, nicméně expresivní výraz, který použil deník Mladá fronta Dnes – Černý den české demokracie – je výrazem objektivním.

Komunisté opět nabyli moci (sic chvilkové), jsou jazýčkem na vahách. Jsou ručičkou, která rozhoduje o životnosti vlády České republiky.

Souvislost s vládní krizí
Pakliže jsme v „bumerangové“ teorii o pár řádek výše hovořili o jeho schopnosti libovolného návratu a přímém zapojení KSČM do politického dění díky připravené půdě, ptejme se, co a kdo k tomu konkrétně přispěl první aprílový den roku 2005.

Na obalu bude napsáno vládní krize. Ta jako taková samozřejmě vždy otevírá možnosti nesystémové KSČM k politické participaci, vzpomeňme třeba na letní krizi vlády Vladimíra Špidly.

Nic však není černobílé. Za krizí Špidly stála jeho politická nekvalita. To se stává. Za současnou krizí Stanislava Grosse vězí politická kultura, nehodná demokratické zemi. To už je horší.

Vzpomeňme na kauzy Přibyl, Šarapatka, Mlýn. Na finanční nesrovnalosti okolo jeho bytu. Na podnikání manželky premiéra České republiky Šárky Grossové se ženou vlastnící veřejný dům. Na nejasnosti okolo premiérova vzdělání a otazníky nad jeho odbornými znalostmi.

Vzpomeňme na jeho kvality a výsledky: neexistující politické vize a myšlenky, stamilionovou billboardovou kampaň, která mu přinesla drtivou porážku.

V každé západní demokratické zemi by i komunální politik odstoupil z vlastní iniciativy nejméně pětkrát. Ne tak premiér České republiky.

Požehnání politické amorálce
Ministerský předseda Stanislav Gross nejen že přes četné výzvy neodstoupil, ale ve funkci ho potvrdila domovská strana ČSSD. Požehnala tím české politické nekultuře a popřela svou přes staletí budovanou charakteristiku strany pro slušné občany.

Veřejné mínění, ve svobodných státech silný hlas, úpělo slabým hláskem. Před vládou demonstrovala stovka lidí, do Brna na sjezd ČSSD přijela zvednout hlas hrstka nespokojených občanů. A média, údajně hybatel dnešního světa? Ta opět jen konstatovala...

Tolerovat?
Komunisté získali v pátek reálnou moc. Díky prostředí, které tu úspěšně zapustilo své kořeny také kvůli Grossovi a jeho strany ČSSD,  by se mohli v brzké době těšit na větší šanci.

Pokud budeme tolerovat současnou kulturu a manýry politiků v České republice, bumerang KSČM se bude vracet stále častěji. Až se z něj stane bič a z biče srp s kladivem...

Pro demokraticky smýšlející politiky by měl být Stanislav Gross pohlavkem, symbolem a mementem, jak politiku ve druhé patnáctiletce od pádu diktatury nedělat.

Pro běžného občana to znamená jasnou výzvu: nezůstat doma a vybrat si u volební urny opačnou, ale stále demokratickou cestu.

Článek byl publikován na Politikonu a Virtually