V některých aspektech sporném článku Čtyři turecké otazníky se pojďme věnovat až samotnému závěru (přestože předchozí teze by si taktéž zasloužily reakci). Autorka v něm píše:

„Strach z muslimů daný radikalizací jejich souvěrců v různých částech světa je pochopitelný, v tomto případě ale ještě víc platí pravidlo nepaušalizovat. Ani jeden teroristický akt, spáchaný v posledních letech islámskými extremisty, nemají na svědomí Turci, dokonce ani ne ty na jejich půdě.“

Zde nejde v žádném případě jen o terorismus, jenž je mnohdy značkou islámu pouze zaštítěn. Zásadní otázkou je, zda se islám snese v těsné kooperaci s křesťanskými hodnotami, jež více či méně sdílí většina států EU. Islámské náboženství navíc demokracii a demokratickému smýšlení rozhodně nepřeje, stačí si spočítat islámské státy s demokratickým systémem. Stane se v tomto směru Turecko výjimkou a hladce se přimkne k západní Evropě?

Ekonom Pavel Kohout ve stejném listě publikoval 27.11. článek, v němž mj. říká: „Z muslimské menšiny se v Evropě již brzy stane většina. Doufejme, že k nám bude tolerantní. (...) Bude-li v důsledku demografického vývoje velká část Evropanů mít snědou pleť, nevadí. Pokud by však měla být ohrožena evropská tradice demokracie a tolerance, znamenalo by to tragédii.“

To je skutečnost, nad níž by měla EU důsledně uvažovat a vstup Turecka v ní hraje klíčovou roli. Zvlášť, když se EU začala tvářit, že je něco víc než spolek ekonomicky spolupracujících zemí.

Naštěstí si to snad uvědomuje i autorka Šafaříková, když až na konci rozumně dodává: „Jestliže skutečnou diskusi o slučitelnosti islámu s liberální západní společností nevyvolalo zavraždění Nizozemce Thea van Gogha, nabízí příštích deset let, kdy budou Turci vyjednávat o svém členství v unii, ideální prostor. Evropa by si tím sama lépe uvědomila, kdo je a na jakých hodnotách stojí.“