Ponechme stranou Ukrajinu, o níž jsem se lehce zmínil v nedávném příspěvku a přejděme rovnou k poslední tezi Palatova článku. Ta říká, že je nejvyšší čas se zajímat (o Ukrajinu) a vědět co chceme dělat (s Ukrajinou), pokud tedy toužíme být státem, jemuž „o něco jde“.

O co nám tedy opravdu jde?
Málokdo bude schopen na tuto otázku adekvátně odpovědět, z chování českých politiků to totiž nepozná. Válku v Iráku jsme ani neodsoudili, ani nepodpořili. Neřekli jsme, zda jsme účastníky válečné koalice Američanů nebo jen jejich přátelé a trapně jsme mlžili. Neznáme postoje české vlády a politiků k otázce způsobu boje proti terorismu, pokračující integraci EU, izraelsko-palestinskému konfliktu a tak dále až na Ukrajinu (na druhou stranu se alespoň snažíme o správu věcí – viz chemická jednotka, policie v Iráku, Člověk v tísni apod).

Čeští europoslanci nám (nesmyslně) slibovali před volbami do EP hájení českých zájmů, aniž by definovali, co se pod tímto pojmem skrývá. Nevíme to pořádně dodnes, a i proto se nyní v České republice pohybujeme v názorovém vzduchoprázdnu.

Jediný, kdo pravidelně čeří stojaté vody, je euroskeptik Václav Klaus, avšak je příliš osamocený — nemá k sobě rovnocenného partnera. Neměli bychom se vymlouvat na malý stát a na náš malý vliv. Za ten si můžeme sami.

Nedovolme, aby se ona malost promítala do našich názorů a osobností českých politiků.