Přestože (nebo právě proto že) má před sebou premiér České republiky Stanislav Gross špinavý stůl, dotáhl to v politické kariéře velmi daleko. Obklopoval se podezřelými prorežimními lidmi, z nichž byl Pavel Přibyl jen trpkou třešní komunisticko-socialistického dortu. Přibyl, Šarapatka, Mlýn, spekulace okolo jeho vzdělání a nynější bytové kauzy podávají spolu s manželkou Šárkou hodně hořký obraz české politické scény.

Pokud se ale pokusíme o obecnější nadhled, bylo by velmi zavádějící, kdybychom tento obraz skládali „jen“ z premiérovy rodiny. Stanislav Gross totiž není prvním ani posledním českým politikem, který má ve svých majetkových poměrech lidově řečeno „bordel“. Že nyní čtete tyto řádky v souvislosti s českým premiérem, je samozřejmě obrovská ostuda. Neměli bychom ale zapomenout, že podobné nevysvětlené případy, netransparentní podnikání a záhadné vedlejší příjmy bychom našli u politiků napříč celým politickým spektrem. Jak by asi vypadal například interpelační souboj Vlastimil Tlustý – Stanislav Gross?

Výsledek české scény
Stanislav Gross je produktem české společnosti a současné politické kultury. Ta nese velmi malou špetku morálky, slušnosti, odpovědnosti a pokání. Je například zajímavé, jak analogická je v chování politiků současná Grossova aféra s podzimní kauzou Kořistka.

Jen zavzpomínejte: občané mají k dispozici několik zmatených verzí obou zainteresovaných stran, politici nedovedou racionálně vysvětlit a plně zodpovědět obyčejné otázky, mlží a dovolávají se na spikleneckou kampaň novinářů. Rozlišit pravdu od lži už neumí ani přímí účastníci. Ve výsledku zalezou před dotěrnou veřejností do chráněné ulity své strany – ta jim poskytne útočiště a dokonce se vždy proti vnějšímu nepříteli úspěšně sjednotí.

Varující jsou myšlenkové pochody politiků. Kdo sledoval nedávné poslanecké interpelace Stanislava Grosse, zaregistroval premiérův nechápavý údiv, aroganci, výsměch a nemorální spekulace nad zemědělskými půdami. Finanční zájmy rodiny povýšil nad zájmy státu, nechápal důležitost transparentnosti podnikání politikovy rodiny. Premiér netuší, co je zvláštního na přátelství vrcholného politika a společném podnikání jeho ženy s paní Barkovou, která je trestně stíhána a o jejíž vztazích s veřejnými domy lásky ví celá republika.

A když jeho manželka Šárka zvolala v médiích, že „se v této zemi nedá podnikat“, jako výčitku, že musí oficiálně ukončit svou podezřelou činnost, bylo vymalováno. Tam, kde není přirozený respekt k nepsaným společenským pravidlům, na které by měli právě nejvyšší státní představitelé zvláště dbát, se pokání těžko nedočkáme.

Naše hodnoty?
Otázkou je, o kterých nepsaných společenských pravidlech tu vlastně chceme hovořit. Pokud je vědomě politici nerespektují či je jako premiér Gross vůbec nevnímají, zbystřit by měli občané. Ti se sice v anketách vyslovují jednoznačně pro odstoupení Grosse, chybí ale masovější občanská iniciativa, která by tento požadavek převedla v účinný tlak, třeba v kooperaci s médii.

To se bohužel neděje; naše společnost tedy sdílí buďto jiné hodnoty než západní státy, žádné hodnoty nemá, nebo se neobtěžuje za nimi stát. Každá z těchto variant je horší než druhá. Ve výsledku to ale znamená, že příčiny, které v západních zemích nutí politiky k automatickým demisím, pouze vytvoří v České republice na obloze chvilkový mrak, ze kterého nezaprší.

Dochází tak k paradoxním situacím. Veřejnost ví, že by Gross měl podle slušných společenských měřítek odstoupit, přesto na tom netrvá. Političtí konkurenti se chovají jako papíroví čertíci; vyskočí a hned se zase stáhnou. Kladou nezávazná ultimáta, při jejichž nenaplnění se nic nestane. Všichni zúčastnění mají máslo na hlavě, nebo se nechtějí vzdát politické moci.

Důsledky mohou být tragické: apatická občanská veřejnost, prohlubující se nedůvěra v politiku a politiky, nízká společenská i politická kultura, slábnutí demokratického smýšlení, tendence k extremismu (především ke KSČM), nevíra v poctivý úspěch a podnikání, nízký kredit v zahraničí, morální degenerace.

Co s tím?
Teze tohoto článku, že Stanislav Gross je „jen“ jednou z mnoha (byť nejvyšší) černých ryb v zatuchlém politickém rybníce, by rozhodně neměla sloužit k ospravedlnění a utvrzení normy. Naopak – neměli bychom současnou politickou krizi vnímat jen jako problém „těch nahoře“, premiéra s vládní koalicí. Je to problém nás všech, celé společnosti. Pakliže podobná jednání jsou politici schopni sobě i kolegům tolerovat, občanská veřejnost by měla alespoň ve volbách vzít do ruky rybářský prut a ty „velké“ kousky vychytat. O ty další se doufejme postará čas.

Článek byl publikován na Politikonu