Podle místopředsedy sociálních demokratů Zdeňka Škromacha by vzájemná spolupráce mohla spočívat v tom, že „pokud by v některém z volebních obvodů uspěl sociální demokrat a komunista byl ze hry, KSČM by ve druhém kole volby podpořila kandidáta nejsilnější vládní strany. A stejně by tomu bylo i v opačném případě.“

Varianta spolupráce mezi ČSSD a KSČM se neobjevuje poprvé. Po odstranění předsedy Vladimíra Špidly a pádu vlády byli dokonce komunisté velmi blízko moci. Prokomunistické křídlo v sociální demokracii, dříve potlačované svým předsedou, volalo po menšinové vládě s účastí KSČM. Ta se nakonec nekonala, nový premiér Stanislav Gross se rozhodl pro pokračování koalice s KDU-ČSL a US-DEU.

Letní vládní krize byla pokračováním příběhu, kterým KSČM prochází od roku 1989. Jmenuje se „Opětovné nabývání faktické moci“ a jednou z kapitol byly i prezidentské volby v roce 2003, z nichž vyšel vítězně Václav Klaus.

Legitimizace KSČM

Komunistům se daří vymaňovat z politické i mediální izolace, přestože se nikdy nezřekli své zločinné minulosti. Úspěšně jim v tom pomáhá ČSSD, pro kterou je KSČM cenným spojencem. Navíc stojí za povšimnutí, že už to nejsou komunisté, kdo obchází s prosíkem ostatní. Sama KSČM dostává otevřené žádosti o spolupráci, což ji v médiích i ve společnosti pochopitelně pomáhá k další legitimizaci.

Málo na plat, ČSSD je silně přitahována na levou stranu magnetem KSČM. Nesnaží se to bohužel ani nijak skrývat – stud, morální přesvědčení a historická paměť jsou v naší politické kotlině spíše na obtíž.

Tyto vlastnosti snad nechybí umělcům, kteří se v neděli zúčastnili koncertu „S komunisty se nemluví II“. V porovnání s realitou české politické scény a volebními výsledky se však jejich iniciativa jeví jen jako hořká parodie...

Článek napsán pro server a Politikon