Přestože nám může připadat, že přítomnost neustálé hrozby teroristických útoků je jev poměrně nový, není to tak docela pravda. To si jen pomalu začínáme uvědomovat, že obrázky z televizních zpráv se nás začínají týkat stále více. Jedenáctý zářijový den roku 2001 nám poprvé s patřičným důrazem dal najevo, že existuje mimořádně nebezpečný nepřítel, který je společný takřka všem. Poprvé jsme globálně začali přemýšlet o terorismu jako reálné hrozbě, když jsme poznali, že běžný den se může v jedné vteřině proměnit v katastrofický film z filmových pláten.

Od útoku na Spojené státy uplyne toto září třetí rok a hrozba teroristických útoků je stále větší. Byli jsme svědky tragédií na Bali či letos v březnu v Madridu, každý týden se objevují zprávy o (ne)vybuchnuté bombě, únosu, případně politicko-náboženské vraždě. Aniž bych chtěl přehnaně čtenáře strašit a celý problém tím marginalizovat, v přehledu a výčtu všech atentátů, proběhlých či zmařených, nebo při úvahách co by mohlo v následujících měsících a letech následovat, se prokáže, že jde o problém vskutku globálního a celospolečenského rázu.

Náš postoj a reakce

Přestože, troufám si tvrdit, o hrozícím nebezpečí již takřka nikdo nepochybuje, jako bychom nedokázali udělat druhý krok. Poté, co jsme snad již všichni vzali teroristy a jejich schopnosti vážně, nám naprosto chybí zdravá a účelná reakce, resp. v boji proti terorismu děláme velmi malé a pomalé krůčky, a těm, co naopak kráčí srdnatě správnou cestou, házíme klacky pod nohy.

Zářným příkladem toho, jak se k terorismu a jeho různým formám neumíme chovat, jsou nyní Filipíny. Po únosu filipínského občana v Iráku a následném vydírání od únosců se rozhodla vláda v Manile o stáhnout vojáky z Iráku v co nejkratším termínu.

Nebo výsledek atentátu v březnu tohoto roku v Madridu. Útok byl proveden dva dny před parlamentními volbami a měl rozhodující vliv na jejich výsledky. K vládě se dostali španělští socialisté, kteří splnili přání zhrzeného španělského lidu a populisticky rozhodli, jak jinak, o stažení vojáků v Iráku.

Netřeba snad dlouze vysvětlovat, proč jsou tyto kroky španělské resp. filipínské vlády zásadně chybné, dovoluji si říci až katastrofické. Filipínský případ vytvořil nebezpečný precedens — vláda sice splní požadavky únosců a možná tak zachrání jeden lidský život, ale ohrozí velké množství dalších. Nejen filipínských.

Španělská politika zařídila podobné. Na Pyrenejském ostrově jsme navíc měli možnost transparentně poznat, jak může fungovat účelně provedený teroristický útok: změnil o 180 stupňů zahraniční politiku západoevropské země tak jak to vyhovuje islámským teroristům, vzal USA významného spojence a Evropě předurčil život permanentního strachu před reálnou hrozbou, protože teroristé ve Španělsku stoprocentně uspěli.

Terorismus může však vyhrát jen v případě, když my uděláme chybu, nebo uznáme porážku. To se přesně stalo v těchto případech. Jako bychom si neuvědomovali, že když lidem terorizujícím náš svět podáme prst, zanedlouho si vezmou celou ruku.

Základní řešení: sjednocení politiky

Hlavním důvodem, proč současný terorismus, představovaný zejména východní kulturou, tedy islámem, padá v našem západním světě na úrodnou půdu, je naše nejednota. Situace se sice pomalu zlepšuje i díky pokračující politické integraci Evropy, avšak most do Spojených států je v této otázce velmi vratký. Základním cílem západního světa v boji proti terorismu, by mělo být sjednocení protiteroristické politiky. Pokud na toto nepřistoupíme, nespojíme v tomto případě například Španělsko s Anglií a Polskem, a poté nebudeme pokračovat k USA, efektivnímu (a tedy aktivnímu) boji proti terorismu se ani nepřiblížíme.

Měli bychom si uvědomit, že ačkoli rozdílnost výše zmiňovaných států je velká, všechny jsou představiteli západního světa, který se opírá o hodnoty demokracie, a tedy lidských či občanských práv. Jelikož současný východní terorismus útočí na naše společenství jako na celek, musíme jako celek jednat. Jen spojení plně sjednocená Evropa + USA má naději na úspěch.

Naše obranné mechanismy

Islámský terorismus, v jehož čele drží prapor organizace Al-Kajdá, útočí na západní svět z důvodů náboženských, ideologických i ekonomických. Přestože je jejich samotná existence a způsob boje značně omezený, z naší strany se nevyplatí sebemenší podcenění.

Náš teroristický nepřítel je doslova všude a zároveň nikde. Je ochoten zaútočit na naši civilizaci i formou sebevražedných útoků.

Základní předpoklad naší obrany před možným nebezpečím může položit každý z nás. Nemělo by nám být nepříjemné, že při vstupu do uzavřených prostor kde je přítomno více lidé jsme podrobováni důkladným osobním kontrolám. Neměli bychom mít orgánům za zlé, že trvá hodinu, než nás pustí do letadla, že v metru nejsou odpadkové koše, nebo se rozčilovat nad tím, jak těžké je získat vízum do Spojených států.

Měli bychom přijmout fakt, že pakliže si chceme udržet svobodu, tedy to nejcennější co máme, musíme se ji umět i ve prospěch společnosti v některých případech vzdát.

Nutno podotknout, že teroristé nemusí útočit jen fyzicky na lidi, ale pokoušejí se i o vnitřní rozvrat naší společnosti. Jestliže se jim právě podaří nahlodat náš systém zevnitř, naši ekonomiku, naše hodnoty, podaří-li se jim poštvat nás proti sobě, překazit probíhající integraci, znamenalo by to pro ně větší vítězství než jakýkoli jiný lidský masakr.

Co musíme udělat pro to, aby se toto nestalo? Především dbát na ony otřepané hodnoty, věřit v naší demokracii a západní svobodu, ačkoliv je všemožně omezena. Pokud se nám to nezdaří a vyskytnou se excesy podobné těm v irácké věznici Abú-Ghraíb, kde Američané mučili vězně, ocitneme se rázem na pekelné cestě.

Aktivní politika, aktivní boj

Jen monitoring zpravodajských tajných služeb a naše základní obrana nám pochopitelně nepomůže. Tedy, zabrání pravděpodobně většině útoků, těm největším, dlouho a pečlivě připravovaným nikoliv. V žádném případě nesmíme v budoucnu zůstat pasivní a čekat na ránu z minulosti tak, jak čekáme víceméně dnes.

Klíčem k vítězství nad terorismem je spolu s obranou a jakýmsi "uvědoměním" či "zmoudřením" společnosti i aktivní politika zemí. Záměrně neuvádím termín "preventivní" politika, což by někomu mohlo znít krvelačně.

Jak již bylo mnou výše řečeno, nejdůležitější je sjednocení zahraniční politiky západního světa spolu s kooperací s mezinárodními organizacemi. Nebojme se vyhlásit boj proti terorismu a proti všem, kdo ho prokazatelně podporují. Na základě mezinárodních domluv a úmluv máme velkou šanci terorismus rozbít. Již by se nemělo stát, že některý západní stát podniká tažení s vírou ukončení zla a nastolení dobra a druhý kontinent celou akci jen komplikuje, až je ve finále celé snažení nemastné neslané a skeptici hlásí "My to říkali", zatímco hrozba terorismu je stále silnější, ba nejsilnější od roku 2001.

Budoucí společná protiteroristická politika Evropy a USA se musí snažit teroristické organizace zničit, a nikoliv rozprášit po všech koutech světa. Musí se snažit utnout finanční zdroje teroristů a tvrdě pronásledovat diktátory a režimy, v nichž jsou teroristické organizace zakořeněny.

Opět opakuji: to vše a mnohem více by mělo být výsledkem budoucí euro-americké zahraniční politiky, tedy pokud si chceme náš svět udržet a dočíst se o sobě v té učebnici dějepisu...

Článek napsán pro magazín xpress.cz