Když v červnu 2002 vyhrála Česká strana sociálně demokratická (ČSSD) volby do Poslanecké sněmovny, jejímu tehdejšímu lídrovi Vladimíru Špidlovi bylo zcela jasné, že díky poměrnému volebnímu systému nebude úkol sestavit vládu snadný. Jelikož nechtěl opakovat Zemanovu tzv. opoziční smlouvu s Občanskou demokratickou stranou (ODS) a spolupráce s komunisty (KSČM) už vůbec nepřicházela v úvahu, rozhodl se pro možná jediné racionální řešení — koalici se stranou středu KDU-ČSL a pravicovou Unií svobody.

Vláda se ale opírala o velmi vratkou většinu v parlamentu (101 křesel ze 200), a navíc musela překonávat svou určitou "hybridnost" — spojení stran s výrazně odlišnými politickými programy rozhodně na pevnosti kabinetu nepřispívalo.

Vnitřní rozpory ve vládě

Ve vládnoucí ČSSD se však začaly objevovat vnitřní rozpory: značným vlivem stále disponoval především Miloš Zeman. Ač důchodce z Vysočiny, do do politiky strany promlouval často a na Špidlovu stranu nešetřil kritikami. A jeho projevy padaly na úrodnou půdu. Byl tu také Stanislav Gross, nesmírně ambiciózní místopředseda strany, pěstující si svou pověst pracovitého, mladého, poctivého politika, který sice v rozhovoru řekl tisíc vět, ve skutečnosti však neřekl nic. Do nástupu Václava Klause na prezidentský trůn jednoznačně vévodil v žebříčku nejpopulárnějších politiků.

Vládě pochopitelně nepomohly ani srpnové ničící povodně a doba "popovodňová", přestože situaci nakonec víceméně zvládla.

Pomalu, ale jistě se na pomyslné dno začala propadat i Unie svobody. Důvodem byly opět vnitřní rozpory, ale také to, že program ČSSD byl neslučitelný s tím unijním, hlavně v otázkách daní. Kauza poslankyně Hany Marvanové je stále v živé paměti. Ta tehdy hlasovala proti vládnímu návrhu týkajícímu se náhrady povodňových škod a koalici od rozpadu zachránil jen dodatek ke koaliční smlouvě.

Na začátku roku 2003 přišla slavná volba prezidenta. Vláda nebyla schopná domluvit se na vyhovujícím kandidátovi, přitom matematika hlasů říkala, že jiný než vládní kandidát by neměl mít šanci. Vrcholem bylo vystoupení Miloše Zemana, kterého vlastní ČSSD doslova podvedla — její členové hlasovali spolu s komunisty pro Václava Klause, kandidáta ODS. Plamínek sporu již plápolal.

Obecně se dá říci, že vládní politika se nesla ve znamení nic neřešících kompromisů, ohromného zadlužování státu, neuvěřitelné neobratnosti v daňových systémech, rekordní nezaměstnanosti a úbytku podnikatelů. Výčet výsledků Špidlovy vlády v ekonomické sféře by však vyšel na samostatný článek a arbitrem by byl spíše subjektivní politický názor.

Úspěch: vstup do EU

Co považuje Vladimír Špidla za svůj největší úspěch, je zahraniční politika. S určitostí bude v učebnicích dějepisu zapsán jako premiér, který dovedl naší republiku 1. 5. 2004 do Evropské unie, a to i díky úspěšnému referendu. Dává tak symbolicky zapomenout na naši komunistickou i postkomunistickou minulost. Co na tom, že vyjednané podmínky nejsou ideální (jak upozorňuje ODS) a naše integrace je pouze formální (jak tvrdí filozof Václav Bělohradský).

Neměli bychom však nyní a ani v budoucnu tento úspěch bagatelizovat, přestože některé kroky vlády byly opět více než nešťastné (viz "eurokomisař" Miloš Kužvart) a jen potvrdily Špidlovu neobratnost v řešení personálních otázek.

Ironií osudu bylo, že politický vaz Vladimíru Špidlovi a jeho vládě zlomil jeho "úspěch". V půlce června se u nás konaly historicky první volby do Evropského parlamentu. Přestože účast a zájem voličů byly velmi malé, ukázalo se, že důsledky těchto voleb jsou nedozírné.

ČSSD získala pouze dva mandáty ze čtyřiadvaceti a byla potupně poražena i narychlo sestavenými hnutími. Ještě hůře dopadla vládní Unie svobody, která sotva přelezla jedno procento.

Přestože se v principu v evropských volbách nemělo rozhodovat o domácích záležitostech, výsledky posloužily jako záminka pro opozici (ODS, KSČM) a půlce ČSSD k drtivé kritice. Špidlovi se podařilo sjednotit svou stranu — avšak proti sobě. Špidla byl označen za viníka volební porážky a jeho pozice se hroutila.

V sobotu 26. června Vladimír Špidla rezignoval pod tíhou stranického hlasování o důvěře. Spolu s ním padá i celá vláda. Na základě výsledků evropských voleb rezignoval i předseda Unie svobody a vicepremiér Petr Mareš.

Vláda padla, co bude dál?

"Korunní princ" ČSSD Stanislav Gross se po čtrnáctiletém budování své politické kariéry dočkal — převzal stranické žezlo po Špidlovi a prezident Václav Klaus ho s největší pravděpodobností pověří sestavením nové vlády.

Pokud se mu to podaří, nová vláda bude muset nejprve získat důvěru v Poslanecké sněmovně. Pokud ji nezíská ani na třetí pokus, prezident jbude nucen Sněmovnu rozpustit a vyhlásit předčasné volby. Tolik stručně z Ústavy ČR.

Gross se sice může považovat za vítěze, dostal se však do svízelné situace: ČSSD a dosavadní koalice je nejednotná, Unii svobody se dokonce rozpadl poslanecký klub.

Gross se nechal slyšet, že při sestavování kabinetu by chtěl navázat na dosavadní koaliční spolupráci. To však bude velmi složité, protože při současných problémech Unie svobody jen spolupráce s KDU-ČSL nestačí. ODS by vládu podpořila jen v případě, že by zemi přivedla k předčasným volbám. Je ale zřejmé, že cesta k nim je kostrbatá a ČSSD se jim bude chtít za každou cenu vyhnout.

Jsou tu ještě komunisté, "skrytá" síla, kteří čekají na svou šanci. V účasti ve vládě jim brání zatím odmítavý postoj ostatních stran. Možným řešením je i dočasná vláda úředníků.

Pokud bude vládu sestavovat S. Gross (v době psaní článku to prezident ještě nepotvrdil), ocitne se v nezáviděníhodné situaci. Jistě si představoval jednodušší a sladší vstup na politický vrchol. Každé řešení, které momentálně připadá v úvahu, je svým způsobem špatné. Jak pro republiku, tak pro jeho stranu a pro něj samotného.

Muselo to být?

Odchod V. Špidly a pád vlády je nyní brán jako holý fakt a debatuje se o tom, co naši republiku čeká v dalších týdnech a měsících. Přitom není zcela od věci zeptat se, zda byl vůbec odchod Špidly a dosazení Grosse přínosem a dobrým řešením.

Po neúspěšných evropských volbách se ČSSD rozhodla zbavit se Špidly za každou cenu. Strana si z výsledků vyvodila totální nezájem svých voličů (někteří ani nepřišli, ostatní hlasovali pro KSČM) a Špidlovi byla přisouzena hlavní zodpovědnost. Nabízí se však otázka: Když už ČSSD používala tuto rétoriku, jakou odpovědnost má za nastalou situaci dosavadní místopředseda strany a ministr vnitra Gross?

V žádném případě se nedomnívám, že by Špidlův kabinet vládl dobře, mám však dobré důvody myslet si, že jeho odstranění bylo chybou.

Klíčovou otázkou jsou především reformy. V současné době, kdy některé důležité reformy ještě nebyly ani odstartovány a některé se "zasekly" v půlce své cesty, nad nimi visí velký otazník. Jde hlavně o reformu veřejných financí a reformu zdravotnictví.

Nová vláda?

Sestavit v současné konstelaci schopnou vládu je ještě těžší než v roce 2002. Co se týká koalice, od začátku se opírala o velmi skromnou většinu, a ta je už nyní rozmetána kvůli problémům Unie svobody. Rovněž nelze zaručit, že všech nynějších 70 poslanců ČSSD v dolní sněmovně bude vždy loajální ke své straně. Podporu nemůže hledat ani u ODS. Jak již bylo řečeno, ODS, vědoma si svých vysokých preferencí, směřuje svou politiku k předčasným volbám.

Přítomnost silných komunistů je jedním z hlavních důvodů, proč jsem pád Špidlovy vlády přijal s určitou skepsí.

Jejich předseda Grebeníček přivítal pád antikomunisty Špidly s velkým nadšením. A ví proč. Na současné rozhárané politické scéně představují komunisté mocnou sílu a důsledkem současné politické krize jsou velmi blízko tomu, aby se podíleli na vládě této země.

Přestože se velcí hráči, tedy ČSSD, KDU-ČSL (stále ještě i Unie svobody), dušují, že budou jednat jen o vládě demokratických subjektů (tedy bez KSČM), těžko se můžeme vlivu komunistů neobávat. Minimálně jim tato situace dává velký prostor k lavírování či politickému vydírání ostatních, jak jsme již byli svědky několikrát.

Nesmíme také zapomenout na to, že jsme sice úspěšně vstoupili do Evropské unie, ale první měsíce členství bývají klíčové. Nové členské země budou bojovat o svou pozici, na programu bude schválení evropské ústavní smlouvy (v řadě zemí v podobě referenda). Zahraniční politice pád vlády jistě moc nepomůže.

Závěr

Ač pravicový volič, nejsem z pádu dosavadní "socialistické" vlády nadšený. Nechce se mi použít příměru o blátu a louži, přestože v horizontu týdnů a měsíců nevidím naději na změnu k lepšímu.

Domnívám se, stejně jako většina lidí v naší zemi, že nejlepší variantou by byly co nejdříve vyhlášené předčasné volby. To je ale nyní tak málo pravděpodobné, že nezbývá než doufat, že se podaří sestavit vládu, které se povede dovést naší zemi do řádných voleb v roce 2006 s co nejmenšími ztrátami.

Možnou alternativou může ještě být vláda (polo)úřednická, jako byla vláda Josefa Tošovského v roce 1998, ale ani tato zajímavá možnost není moc reálná.

Musíme si tedy počkat, co vymyslí pánové Gross, Kalousek (KDU-ČSL) a Topolánek (ODS) a jestli se "dočkáme" toho, že se KSČM stane vládní stranou.

Pro nás z této situace vyplývá pěkné ponaučení: nepodceňujme volby a využijme možnosti jít příště hlasovat. Jak se ukázalo, v posledních evropských volbách jsme hlasovali do parlamentu Evropského i do Poslanecké sněmovny ČR zároveň. A pak že člověk má malou šanci ovlivnit politiku své země...

Článek napsán pro magazín xpress.cz