Vybavil jsem si 1. stupeň základní školy, kdy já, jako žák mužského pohlaví, jsem neměl nikdy pravdu, pokud šlo o nějaký spor s dívkou. Stejně tak jsem byl často odměňován poznámkami do žákovské knížky za věci, za které dívky nedostaly nic. A určitě to nebylo vždy proto, že jsem rád v lavici mluvil, což bylo ve škole trestné. My kluci jsme zkrátka nikdy na holky neměli. Možná proto, že mladé slečny učitelkám nosily květiny a obratem domů jedničky a pochvaly.

Zažíval jsem i obrácenou nespravedlnost — jako obrýlený chlapec malého vzrůstu jsem vypadal seriózně a neškodně, a proto učitelky, které mě moc dobře neznaly, nemohly vědět, že je to pouze má druhá tvář. Díky tomu jsem párkrát utekl kázeňskému trestu jenom proto, že jsem vypadal tak jak jsem vypadal, či jsem se tak tvářil. Občas mě proto někdo označil za šprta, ale spolužáci, kteří mě jen trochu znají, vědí, že toto označení se neujme ani jako aprílový žertík.

Nespravedlností zažíváme ve škole spousty. Pokud jde o známky, hlavně o ústní zkoušení. Berme to tak, že i učitel je opravdu jenom člověk z masa a kostí, přestože jsem tomu jednu dobu odmítal věřit. Proto se může či dokonce musí nevědomky mýlit.

Nejhorší věc, která dítě může ve škole potkat, je šikana. A co teprve šikana od učitele? Jsou to takové ty poznámky o naší inteligenci, schopnostech, či dokonce zjevu. Mnohdy si ani nemusí kantor uvědomovat, co ve skutečnosti říká. Nemohu zapomenout na jednu paní učitelku, která přátelsky poradila mému kamarádovi, aby "běhal každý den okolo domu a otec za ním běhal s bičem, protože je prý tlustý jako prase."

Naštěstí — a to bych rád zdůraznil — čím jsme ve vyšší třídě, tím více se úměrně zvyšuje nejen naše inteligence, ale i inteligence učitelů. Proto se s podobnými perlami snad už nepotkám.

Všechny tyto typicky školní situace se zdají být malichernými, ale v každém z nás mohou zanechat dlouho stopy, protože jsme je zažili jako malé děti.

Není to tak dávno, kdy se v kruzích české veřejnosti horlivě propírala vražda učitele ve Svitavách, který byl smrtelně napaden svým studentem přímo během výuky. V některých nenápadných komentářích jsme se mohli mezi řádky dočíst i částečné ospravedlnění agresivního chování studentů. Autoři těchto názorů poukazovali na to, že se studenti potkávají od svých raných školních let s nespravedlností, frustrací či nesmírným stresem.

Protože se považuji za racionálně smýšlející osobu (studenta), nepovažuji fyzické násilí jako řešení konfliktu s druhou osobou (učitelem) za adekvátní. Ale čím mohou nevinné poznámky učitele skončit? Jak známo, dítě si některé věci může přebrat jinak než dospělý a naopak.

Co říci závěrem? Škola je skutečně základem života, protože za svými zdmi věrně simuluje lecjaké životní situace. A tak se my, studenti, můžeme ve školních ústavech zlobit na co chceme, ale k ničemu to nevede — vždyť samotný svět venku není a nemůže být spravedlivý.

A tak pokud toto přijmeme, zbývá jediné: naučit se slušné verbální komunikaci při řešení nevyhnutelných konfliktů.

Článek napsán pro magazín xpress.cz