Na úvod předesílám, že nad historií 8. března v českých zemích se zamýšlet nechci. Následující text považuje Mezinárodní den žen za den, který si připomíná naprostá většina západních zemí. Nebudu zde tedy psát o 8. březnu před rokem 1989, ze kterého se stala „fraška“.

Jaký význam má 8. březen

Mezinárodní den žen, jak je nazýván osmý březnový den, má za cíl připomenout společnosti práva a svobody ženy. Má vyzdvihnout její roli. Chce podpořit její snažení o rovnoprávnost ve společnosti. Klade si za cíl, aby ženy dosahovaly stejné společenské prestiže jako muži, aby panovala rovnost v pracovních příležitostech. Je to zkrátka oslava žen a zároveň připomínka těch dob, kdy ženy na tom obecně byly o mnohem hůře než nyní, kdy bojovaly například o volební právo.

Většina čtenářů asi bude souhlasit s mým názorem, že určité znevýhodňování žen se stále vyskytuje, otázkou je, do jaké míry. Některé ženy se s diskriminací za celý svůj život nesetkaly, některé budou tvrdit že se setkávají každý den a některé se označují přímo za stoupenkyně feminismu.

Feminismus bývá označován jako hnutí, které bojuje za práva žen. Ba co víc, jeho radikálnější varianty jako by přímo vybízely k boji s muži, největšími nepřáteli žen. Pojem feminismus tak často dostává vlastní vinou negativní nálepku. Ani feministky, bojovnice ve feministickém hnutí, se nedočkávají nějak příznivé reakce, většina mužů i žen totiž vlastně ani neví, co si o nich má myslet.

Znovunabytí práv

Mluvíme-li tu o boji za práva žen, za jejich svobodu a rovnost v příležitostech, nastává otázka, proč vlastně tyto práva žena nemá. Proč v dnešní západní společnosti, považované za liberální, ženy často nejsou na stejné úrovni s muži. Bojují o získání svých nových práv, nebo o znovuzískání těch starých? Byla v minulosti také žena stále „ta druhá“?

Aniž bychom museli podnikat hluboké exkurze do historie, víme, že tomu zdaleka tak nebylo. Naopak. Například v jedné části pravěku panoval matriarchát. Žena jako dárkyně života a ochranářka ohně mívala daleko lepší postavení než muž. I ve starověkém Egyptě ženy nebyly muži utlačovány, mezi oběma pohlavími panovala rovnost, stejně tak v Římě. Situace ženy nebyla moc dobrá ve starověkých Athénách a především v pokračujícím středověku. První nesmělé pokusy o rovnoprávnost žen byly učiněny v 18. století při Velké francouzské revoluci.

Na otázku, proč ženy postupem času svá práva pomalu poztrácely, anebo proč se muži dostali na stupínek před ně, je těžké odpovědět. Dozajista bychom nenalezli jen jednu příčinu. Můžeme se tak pouze domnívat, že to bylo částečně vlivem válek jejichž vítězi se stávali muži, kteří tak bohatli a získávali důležitější postavení. Můžeme vycházet z obecných rozdílů mezi mužem a ženou: muži jsou více akčnější a tvořivější, ženy jsou spíše introvertní, přemýšlivé a raději se spíše drží vzadu (historie zná spoustu příkladů, kdy manželky vládců, např. ve středověku „tahaly za nitky“). A v neposlední řadě, je zde vliv náboženství. Proč mnoho náboženství nestaví muže a ženu na stejnou úroveň je záhadou. Je zbytečné mluvit třeba o islámu, kde o rovnoprávnosti pohlaví nemůže být ani řeči. Když si však ale vezmeme křesťanství, které je v Evropě nejrozšířenější vírou, zjistíme, že i zde je žena prezentována spíše jako pravá (levá) ruka muže, a ne jako svobodná osoba. Může za to pouhé žebro?

Budoucnost...

Vraťme se opět do současnosti. Dnešní ženy, které se svou pozicí ve společnosti trápí, může alespoň trochu uspokojit fakt, že věci se změnily a mění k lepšímu. To co bylo zvykem v „nedávném“ 19. století, je dnes nemyslitelné. Z pohledu tehdejší ženy ty dnešní bojují o „malicherné“ věci. I tak je to ale slabá náplast. Především proto, že dnes je evropská společnost stále více spravedlivější k menšinám a utlačovaným, nebo se o to alespoň snaží, a tak v historickém měřítku se „malé“ rozdíly dnes zákonitě stávají „většími“.

Co můžou dnes dělat osoby něžnějšího pohlaví, aby dosáhly svých životních cílů se stejnou šancí jako muži? A v čem jim pomůže 8. březen, pomůže-li jim vůbec?

Mám za to, že zařazením 8. března mezi významné dny v Česku jsme udělali opět malý krok dopředu. Ne snad, že by zavedení každoročního „svátku“ samo vyřešilo naše lidské problémy. Mezinárodní den žen tu totiž není od toho, abychom svým družkám koupili květiny, jednorázově je potěšily. Tento den by ani do jisté míry neměl být označován jako „svátek“, tudíž by ani neměl být „oslavován“ v původním slova smyslu. Není to ani příležitost pro hromadné demonstrace feministek. Měl by tu být proto, aby poskytl mezinárodní prostor otázce, kterou můžeme považovat v určité míře takřka za globální problém. Je to prostor pro diskuse, semináře a přednášky. Ale hlavně, je to příležitost pro naše zamyšlení, pro naše sebehodnocení, sebekritiku. Měly bychom hlavně přemýšlet nejen o sobě samých, ale také o opačném pohlaví.

Přestože je tento den dnem žen, neznamená to, že by pouze muži měli přemýšlet o tom, co dělají špatně. Dle mého názoru je tomu naopak – nejvíce by si (nejen) z tohoto dne měly odnést právě ženy. Měly by si ujasnit svoji pozici a roli, nebo zda jdou správnou cestou.

Právě volba cesty je volbou nejtěžší. Občas od žen slyšíme, že žijeme výhradně v mužském světě. Pokud si toto ženy myslí, nahrává to ještě více mé tezi, že cesta ženy za rovnoprávností je cestou ženy převlečené za muže. Přestože rozdíly (fyzické i jiné) mezi pohlavími se často smazávají, bylo by obrovskou chybou zapomenout na to, že tu stále existuje žena a muž.

A to je podle mého mínění největší problém – ženské přebírání mužských hodnot a vlastností, bez toho, aby si ženy uvědomily, že mají spoustu krásných vlastností, kterými muži zkrátka nedisponují. Pokud se budou chtít ženy seberealizovat tímto způsobem, nemohou být v konečném důsledku šťastné, stejně tak i nebudou přirozeně respektovány muži.

V momentě, kdy si ženy budou vážit toho že jsou ženy, budou vědět o svých přednostech, budou zdravě sebevědomé, hrdé a nebudou zároveň potlačovat své kladné ženské rysy, budou šířit lásku a pozitivní náladu tak jak to umějí, jsou na nejlepší cestě k tomu, aby se v budoucnu v případě konkurzu na pracovní místo neřešilo pohlaví uchazeče.

Pokud se ženy vydají výše popsanou, nenásilnou cestou, pokud ženy naleznou svou vnitřní rovnováhu, budou věřit samy sobě, ve svoji ženskost, pak nastává příležitost k zamyšlení pro nás, muže, abychom odhodili své zakořeněné předsudky a brali své partnerky jako rovnocenné individuality.

8. březen nás může k cíli nasměrovat, ale všechno za nás neudělá. Řešení rovnoprávnosti pohlaví je v každém z nás. Jen nesmíme potlačovat své schopnosti, musíme věřit ve svého ducha a respekt druhých se určitě dostaví.

Jde jen o to, vybrat si přirozenou cestu.

Ženy, zapomeňte na „mužský svět“ a „mužský vzorec chování“. Buďte samy sebou, bez násilného „sebepřevychovávání“. Tak vás máme rádi!