Mladík ubodal během výuky svého učitele. Rychlý převoz do nemocnice bohužel kantorův život nezachránil. Včera dopoledne se ve Středním odborném učilišti ve Svitavách stalo to, co hrozí na každé škole prakticky každý den.

Školské odbory reagovaly rychle: „Chceme ochranu!“, volají. Učitelé především touží po tom, aby získali dostatečnou právní ochranu. A tedy status veřejných činitelů. Jakýkoliv útok tak bude posuzován mnohem přísněji, než útok na „běžného“ občana. Slibují si od toho nejen větší ochranu, ale také postup ve společenském žebříčku.

Málo platné. Motivy a příčiny útoků studentů na učitele jsou takové, že zesílení právní ochrany učitelů problém nevyřeší. A problém je to opravdu velký. Narůstající agresivita mladistvých v naší společnosti je zjevná a učitelé jsou často „na ráně“.

Zajisté by bylo lepší, kdyby se spíše diskutovalo o tom, jak těmto útokům zabránit, namísto abychom řešili, jak tyto činy trestat.

Přesto že je v médiích těchto názorů pramálo, některé jsou notoricky známé: za agresivitu mladých lidí můžou akční počítačové hry, brutální americké filmy a seriály, a pokračovat bychom mohli dále.

Kouzelný lék na nebezpečný vir v naší společnosti zní: Výchova.

Jak známo, výchova dětí probíhá převážně v rodině a ve školách, přičemž výchova v rodině bývá považována za výchovu primární. Někdy to však vypadá tak, že si školy s rodinou přehazují dítě jako horký brambor s výkřiky „To je přeci musí naučit ve škole“, nebo „To je věc rodiny, my za to nemůžeme“, aj.

K tomuto problému by se měla postavit čelem škola. Základní prevencí těchto i jiných případů je komunikace. Nezřídka se setkáváme s tím, že se student potkává ve škole s nějakou nespravedlností, přehlížením a situaci řeší fyzicky, protože racionálního a verbálního jednání není schopen. Nikdo ho k tomu nikdy nevedl. Nikdy se student nesetkal v české škole s tím, že by měl za kým přijít se svým problémem, nikdy se nesetkal s tím, že by si s ním někdo povídal o jeho roli a postavení ve společnosti, o jeho současnosti a budoucnosti.

Vím, že není možné věnovat se každému jedinci ve škole individuálně. Zkusme si však představit, že by ve školním zařízení fungoval psycholog, za kterým by bylo možné kdykoliv přijít se svým problémem, či obavou. Psycholog, který by učil mladé lidi komunikaci. Pracovník, který by pravidelně připravoval a vyhodnocoval psychologické testy dětí.

Protože problém je obšírnější, daný především zoufalou situací v našem školství, vypadá tato teorie bohužel jako utopie. A protože na každý návrh bude ministerstvo školství reagovat odpovědí „Nejsou peníze“, přístup učitele, který prohodí se svým žákem pár slov netýkajících se vyučování, stojí víc než celý rozpočet ministerstva školství.

A student, nebude-li se tak cítit ve školním zařízení frustrován, si možná rozmyslí útok na osobu, která projevila zájem o něho samého.