Velmi zajímavou úvahu na toto téma publikoval na svém weblogu Arthur Dent („Smutný osud malých emocí“).

Zabývá se zajímavým jevem v naší společnosti – užíváním tzv. silných slov pro hodnocení situace. O obyčejných věcech tak říkáme, že je milujeme, zbožňujeme, či nás šokují. V konfrontaci s hodnocením všedních věcí tím ubývají na svém původním významu. A to tak takovým způsobem, že zanedlouho nebudeme schopni rozlišit, zda nějakou osobu milujeme, nebo „milujeme“. Svůj zajímavý text končí Arthur větou: „Nebudeme-li používat hlavně ta méně zabarvená, stanou se všedními (slova silně citově zabarvená) a přestaneme vnímat jejich sílu. A svět se pak stane opravdu černobílým.“

S Arthurovou tezí nejde v jádru nesouhlasit. Přesto však mám na věc trochu jiný pohled. Především optimističtější.

Kde se tak často berou v naší mluvě silně zabarvená slova?

Čím to je, že v mluvené řeči používá většina z nás přívlastky s vysoce emočním koeficientem? V aktuálním životním trendu.

Již jsem se výše zmiňoval o velkoobchodech, překřtěných na supermarkety. Nevhodně subjektivně zabarvená slova nalezneme i ve zpravodajských médiích. Arthur trefně zmiňuje oblíbené šokovat (…obyvatelé vesnice "doslova šokováni" tím, že k nim ráno nepřijel autobus). Zmínit také musím vliv reklamy a snahu navodit atmosféru, že s těmito sušenkami vše super a happy.

Z rovnice nám tak vychází logický výsledek, jen ho ještě musíme dát na společného jmenovatele. A ten se jmenuje vliv západních kultur.

Prakticky vše přijímáme ze západní anglo-amerického kultury. Slova jako super, hyper, makro jsou sice latinského či řeckého původu, masově používaná začínají ale být ve všech jazycích.

Stejné je to i se slovem "milovat", jehož používání při hodnocení určitého věci bolí asi nejvíce. I zde je pravděpodobný vliv angličtiny. Slovo love (láska), je zde hojně používané v mnoha významech: I love you (miluji tě), love doing something (něco rád dělat), mít velmi rád (love). Jaké všemožné významy má slovo love v běžné anglické řeči se můžete přesvědčit například zde.

Vzhůru do světa

Již patnáctým rokem je naše země konfrontována se západním světem. Jelikož ten náš byl po dlouhou dobu izolován od jakýchkoli vlivů, není se co divit, že jako národ bez viditelně utvořeného charisma, bez názorů, přijímáme od cizích co se do nás vejde.

Arthur považuje naše užívání slov jako je super za jakési výkřiky: „Jako by lidé nešeptali, nemluvili, nepovídali, nehovořili, ale spíš volali ("Voláme po větší angažovanosti..."), křičeli a řvali.“

Lze se po nedávno skončeném 20. století, které jsme více méně prožili pod utlačováním nesmlouvaných mocností, divit? Lze se nám divit, že křičíme, že chceme aby nás bylo slyšet? Lze se divit těm, kteří žijí v národě, jemuž byly většinou naprosto cizí vlastnosti jako demokracie, morálka, názorovost, sebevědomí, pracovitost, schopnost, respekt a úcta ke druhým?

„Ale co naše kultura, co náš zprzněný jazyk?“, chtělo by se namítnout. Můj názor je ten, že se není čeho obávat. Věřím, že masový vliv západních kultur, ač na ně máme názory jakékoli, nás ovlivní pozitivně. Jinými slovy, to špatné zmizí, a špetku toho dobrého si uchováme.

Navíc není moc prostoru přemýšlet nad naší postkomunistickou kulturou v době, kdy se Evropa spojuje. Pojmy jako stát, národ, kultura, jazyk budou stále nabývat jiných hodnot, především přítomností Evropské unie.

Jak to vše souvisí s původním tématem? Hodně. Nejen Arthurovi je jistě líto, jakým způsobem dostává čeština zabrat. Nájezdy angličtiny jsou čím dál tvrdší. Plně souhlasím s Arthurem, ale musíme chtě-nechtě přijmout menší zlo.

Nesmíme se znovu uzavřít do sebe a musíme být všem vlivům otevření. I za cenu toho, že se podle Arthura řítíme do černobílého světa, kde bude naše rozlišovací schopnost na malé úrovni. Věřím, že skutečnost bude lepší.

Stojí nás to opravdu hodně, o čemž svědčí Arthurova úvaha. Ale my si nemůžeme dovolit vybírat. Musíme jít s ostatními, aby nám navždy neujel vlak.

Bokem si pak můžeme pěstovat naší národní hrdost. Ale až v době, kdy budeme na společenské úrovni, jaká je běžná ve vyspělé části Evropy. A tam svět černobílý určitě není.