Známé pořekadlo o sousedech a koze bývá zmíněno v různých verzích snad ve všech posledních článcích a úvahách o závisti českých lidí. Pojednává o tom, že český občan sousedovi kozu nepřeje, nesnaží se mít stejnou jako má on, ale přeje si, aby mu chcípla. Drsné přísloví o české závisti (nebo nenávisti?) skutečně vystihuje podstatu věci.

Tímto tématem se zabývá dnešní vydání MF Dnes dvěma vydařenými články. Jsou v nich obsaženy známé pravdy, upozorňující na naší mnohaletou izolaci od konkurenčního prostředí, před rokem ´89. Naši lidé nebyli zvyklí na život, kde je obvyklé se srovnávat s těmi úspěšnými, vytvářet své cesty ke zdokonalování se a vést se k úspěchu dobře odvedenou prací a přát jí ostatním.

Jak ale upozorňoval v nedávném rozhovoru pro Lidové noviny i známý architekt Bořek Šípek, česká závist není jen pozůstatek z komunismu. Většinou se hlavní důvody hledají v české pohodlnosti a laxnosti, v neustálém pesimistickém stěžování si u piva či cigarety.

Na druhou stranu, filosof Václav Bělohorský v MF Dnes určitě uhodil hřebíček na hlavičku: „V Česku je problém v tom, že nikdo neuznává legitimnost úspěchu, a bohužel velmi často je toto podezření oprávněné. Copak je správné, že si ředitelé bank v půlce devadesátých let dali platy až šest a půl milionu korun za rok, a pak se zjistilo, že banky krachují, a jejich chyby museli zaplatit občané ze svých daní a z mnohem nižších platů? Legitimnost úspěchu závisí na důvěře v pravidla hry, a ta je v Česku právem velmi malá. My jsme nikdy nesdíleli pravidla hry, hrálo se pořád o ta pravidla, ne podle nich. Úspěch proto nikdy nebyl uznán jako úspěch ve hře, ale jako podvod na někom.“

Jak situaci, která obrazu Čechů v zahraniční moc nepomáhá, zlepšit? Generační výměnou a výchovou, chce se odpovědět.

Na otázku „Myslíte si, že úspěchu v české společnosti dosahují lidé spíše askripcí (tedy ne vlastním přičiněním – podvodem atd.), nebo meritokracií (aktivní zásluhou)?“, se nezvedla pro druhou možnost v prvním ročníku gymnázia ani jedna ruka.

Jestli to bylo tím, že do zvonění zbývalo třicet vteřin a většina už myslela na rohlík (cigárko) a posezení před školou, těžko říct. Každopádně přeměna českého myšlení bude ještě pár let trvat.