Během více než devadesáti minut přednášky Slavka Kroči jsem se neubránil otázce, nakolik byla v tehdejší době Platónova přání utopická, že se je nepodařilo realizovat.

Nejsem ani zdaleka odborníkem či věrným čtenářem Platóna, považuji se za laika. Avšak k jeho mírně totalitní společnosti, rozdělené na tzv. "kasty" chovám určitou nedůvěru. Dle mého názoru nelze "napevno" rozdělit úspěchu schopnou společnost do vrstev, aniž by se vzájemně nesměly prolínat a ovlivňovat se navzájem.

Můžeme tedy tradiční společnosti založené na kastovnictví (např. také Indie), kde občané nemají právo ani možnost postupu ve společenském žebříčku, označit za zdravou? Domnívám se, že nikoliv.

Otázkou zůstává, zda my, jakožto dědicové Platónovských myšlenek, zároveň představujeme onen neúspěch Platónovy vize. Jako obecná společnost určitě. A jako jednotlivci? Na to si každý musí odpovědět sám. Pravdou totiž zůstává, že každá společnost se skládá z jednotlivců a u jednotlivce začíná. A Platón se některými svými myšlenkami často k jednotlivci upíná. To je to, co si od něj můžeme i po více než dvaceti staletích brát. A nejen od Platóna, ale i od jeho předchůdců, či následovníků.